Toto je opravdu spasitel světa (J 4,1-42)

Kazatel

Evangelium je Boží mocí ke spasení pro každého, kdo věří.

Jan Suchý, Ústí nad Labem, 30. dubna 2017

  • Oné ženě pak říkali: „Teď už věříme ne pro to, cos nám ty o něm řekla; sami jsme ho slyšeli a víme, že toto je opravdu Spasitel světa.“ (Jan 4:42)

Pokoj vám bratři a sestry, milí hosté,

buďte pozdraveni tímto přáním pokoje, který nám vyzískal Pán Ježíš Kristus, když nás smířil se svým Otcem v nebesích. To je dobrá zpráva dnešního rána: žijeme uprostřed doby milosti, kdy Bůh stále ještě odpouští hříchy lidem, aby měli věčný život a nemuseli zahynout daleko od Pána a slávy jeho moci (1Te 1:9).

Úvod: Nejlepší čas

Cílem dnešního shromáždění je oslavit Boha, uctívat jej tak, jak se mu líbí. Jediné pravé uctívání vychází ze srdce a je pravdivé, to znamená, že láska k Bohu roste v tom srdci, které poznává svého nebeského Otce skrze jeho Syna Ježíše Krista.

Byl by to nemožný úkol, kdyby Bůh nezjevoval sám sebe. Ale On poslal proroky a apoštoly, aby skrze ně nechal Duchem svatým zapsat svou vůli - zákon, smlouvu. Proto máme v ruce Písmo, pravdivé a dostatečné k poznání Boha a cesty spasení. Druhým nezbytným darem je Duch svatý, který nám dává porozumění Bibli. Bez něj bychom minuli cíl Písma - a tím je víra v Ježíše Krista, Božího Syna.

Máme dnes jedinečnou příležitost jako tělo Kristovo, jako místní církev, uvidět dále a hlouběji do Božího tajemství, které je nyní zjeveno lidem, že Ježíš Kristus je Spasitel světa (J 4:42).

Chcete se radovat z Boha, jeho jednání, z jeho dobroty, moudrosti a lásky? Není lepšího způsobu, jak toho dosáhnout, než právě takto: uprostřed církve, těla Kristova, vykoupených svatých, proměněných skrze Boží lásku do lásky jednoho k druhému a nad Božím slovem, vedeni Duchem svatým.

  • Efezským 3:20-21 Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků! Amen.

Přečtěme nyní z Janova evangelia, čtvrté kapitoly, prvních 42 veršů.

I. Od Jeruzaléma do Samaří

A. Ježíš jde s učedníky do Galileje

Bratři a sestry, náš oddíl nám dává plně zakoušet to, co vyhlíželi proroci Starého zákona a neviděli na vlastní oči a neslyšeli vlastníma ušima, to, co my vidíme dnes duchovníma očima a slyšíme duchovníma ušima. Čteme živé slovo o Ježíši a jeho službě.

  • Mt 13:17 Amen, pravím vám, že mnozí proroci a spravedliví toužili vidět, na co vy hledíte, ale neviděli, a slyšet, co vy slyšíte, a neslyšeli.

Četli jsme o tom, jak Ježíš vyhnal prodavače a směnárníky z nádvoří chrámu a dosvědčil farizejům, že ve třech dnech postaví nový chrám, svou církev, kde se bude uctívat Bůh. Byli jsme svědky Ježíšova rozhovoru s Nikodémem, kterému Pán vysvětlil, že se musí narodit shůry, aby porozuměl, kdo je Ježíš.

Po prvních velikonocích, kdy Ježíš začal veřejně lidem dosvědčovat skrze znamení kým je, odešel se svými učedníky do Judska.

Přesně jak řekl Jan Křtitel, že on se musí menšit a Kristus růst (3:30), tak se nyní to i děje. Stále více lidí přichází za Ježíšem a jeho učedníky, aby se dali pokřtít (4:1). To vyvolalo rychle zájem farizejů. Už jednou šli za tím, kdo začal křtít v Betanii - za Janem Křtitelem, protože byli pobouřeni, že tu někdo křtí Abrahamovy potomky. A nyní tu je Ježíš, za kterým jde ještě více lidí. To byla situace, ve které se Ježíš rozhodl, že odejde dál, směrem na sever, do Galilee. Ještě totiž nepřišel čas, aby byl Ježíš zatčen, souzen a ukřižován. Ještě nenastala ta hodina. Až přijde, on to oznámí.

Proto nyní odchází do Galileje. Cestou musí projít Samařskem. To je jako byste chtěli jít z Čech na Slovensko. Musíte cestou projít přes Moravu. Nyní Ježíš prochází přes Samařsko, které je mezi Judeou a Galileou. Když šli lidé z Galieleje na svátky do Jeruzaléma, obvykle procházeli Samařskem. Ale pokud byli velmi zbožní, obcházeli tuto zemi buď z východu, kde museli přes Jordán, nebo ze západu, až k moři. Obvykle však chodili tudy, i když z dalšího textu se dozvídáme, že se Židé se Samařany nestýkají.

Proč?

Abychom tomu porozuměli, musíme jít zpět do Starého zákona.

B. Vztah mezi Židy a Samařany

Mezi Židy a Samařany panovalo historicky nepřátelství. Poslední izraelský král Hóšea se jako všichni králové severního izraelského království dopouštěl toho, co je zlé v Hospodinových očích. Čteme o tom ve 2. knize Královské, v 17. kapitole. Asyrský král Šalmaneser dobyl Samaří v roce 722 př. Kristem a vystěhoval většinu z Izraelců do Asýrie a do médských měst. Naopak do Samaří přestěhoval lid z Babylóna a dalších míst své říše. Noví obyvatelé Samaří však byli sužováni lvy, kteří je dávili. Vymohli si tedy, aby k nim byl poslán jeden z kněží vystěhovaný ze Samaří, aby je učil, jak by se měli bát Hospodina.

Jenže moc se jej nebáli. Spolu s uctíváním Hospodina se klaněli i svým modlám z dřívějška, obětovali svoje syny v ohni svým modlám.

Po návratu Izraelců z babylonského zajetí chtěli Samařané obnovovat Jeruzalém spolu se Židy, ale byli odmítnuti z výše uvedených důvodů. Tak začala nenávist Samařanů vůči Izraelcům. (Ezd 4:1,2). Později si Samařané vybudovali svůj chrám na hoře Gerizímu, na místě, kde Abraham postavil oltář Bohu, když přišel do zaslíbené země, u Šekemu (Gn 12:6-7). Ze Starého zákon ale přijali pouze knihy Mojžíšovy, ostatní odmítli. Není divu, protože zde se mluví o tom, že Boha mají lidé uctívat v Jeruzalémě. Bůh pověřil Šalamouna, aby zde vybudoval chrám.

Nyní Kristus musel projít Samařskem. Musel? To, co Bůh připravil před stvořením světa, to se nyní musí naplnit. On má své děti, které skrze evangelium přivede k víře v Krista, i v Samaří. Proto Ježíš musel jít tudy. V místě, kde byla Jákobova studna, Ježíš usedl, aby si odpočinul a občerstvil se.

A to je místo, kde nám Bůh odkrývá hlouběji jaká je jeho láska. Kristova milost je připravena pro každé člověka, ze všech národů a ras. Nyní přišel k těm, kterými jeho vlastní, Židé, pohrdali a nechtěli s nimi mít mnoho společného. Přišel i k těm, jejichž život a bohoslužba je živému Bohu ohavností, protože jednají podle své vůle, jsou to svévolníci. Ale Ježíš nepřišel zachránit spravedlivé lidi, duchovně zdravé, ale přišel pro ty, kteří jsou nemocní, pro duchovně mrtvé ve svých vinách a hříších Ježíš Kristu přišel pro hříšníky, jako jsme my!

Proto jste tu dnes správně. I pro nás přišel Kristus. Vždyť jsme žili kdysi stejně jako samařané. Možná jsme připouštěli, že existuje Bůh, ale nechtěli jsme přijmout Jeho vůli pro svůj život. Sami jsme si určovali, jak budeme žít. Ale Ježíš nás přišel zachránit z důsledků naší svévole, stejně jako přišel do Samaří.

II. Rozhovor se samařskou ženou

A. Setkání u studny

Tu přichází ke studni samařská žena, aby načerpala vodu. Ježíš tu sedí sám, učedníci odešli do města na nákup (v. 8). Ježíš začíná rozhovor. Přirozeně, sedí u studny, unaven a tak požádal tu ženu o vodu.

Jsou dva způsoby, jak efektivně s někým začít rozhovor a jak se k němu přiblížit: buď pro toho druhého uděláte něco dobrého anebo dáte tomu druhému příležitost, aby udělal něco dobrého pro vás. Pán Ježíš tu používá oba způsoby.

Požádal tu ženu, aby mu dala napít. A to bylo něco velmi neobvyklého. Ta Samařanka hned věděla, že Ježíš je Žid, ne Samařan. Poznala to podle Ježíšova oblečení nebo přízvuku? Nevíme, ale věděla to. A první, co Ježíš slyší, je odmítnutí. To je začátek rozhovoru!: chcete druhému zvěstovat evangelium, ale on vás hned na začátku odmítne. Takhle jednala ta žena, když odpoví:

  • Jak ty, jako Žid, můžeš chtít ode mne od Samařanky, abych ti dala napít? (v. 9)

To je s podivem: mluví se ženou, což bylo velmi neobvyklé a navíc se Samařankou. Divili se tomu později i učedníci (v. 27).

„To tomu židu nevadí, že se bude pít z mého džbánu?“ To si asi ta žena pomyslela. Vždyť to židé považují za rituální znečištění, když by měli pít ze stejné nádoby jako Samařané.

Ale Ježíš se nenechává odradit její zatvrzelostí. I když se k němu staví odmítavě a s nedůvěrou, Ježíš se k ní sklání, aby jí zvěstoval evangelium. Prostě a jednoduše. Přišel na místo, kde se setkává s člověkem, který potřebuje slyšet evangelium. Prostě požádal o vodu a tak navázal rozhovor.

Co se tu můžeme naučit? Že evangelium Pán určil, aby bylo dobrou zprávou pro každého člověka. Bůh nedělá rozdíly ani podle barvy kůže, ani podle příslušnosti k některému z národů. Není, koho by se netýkalo: bezdomovec i král potřebují slyšet. Evropané i muslimové, lidé říkající, že v Boha nevěří, i vyznavači model. Kristus tu mluví s příslušnicí národa, kterým Židé opovrhují (a nutno dodat, že oprávněně, protože to byli modloslužebníci, nežili v pravdě). Proto ani my si nemůžeme myslet, že evangelium je jen pro príma sousedy. Ne, právě ti, kdo říkají, že s křesťanstvím nechtějí mít nic společného, ti kdo věří největším bláznivinám, jen aby nemuseli věřit v Boha a Bohu, ti, kteří nejsou zrovna pořád usměvaví a přátelští na první setkání, ti potřebují slyšet o Kristu.

Jak to ale udělat?

B. Ježíš hned přináší zprávu o naději.

(10) Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“

Ženo, kdybys věděla, co dává Bůh, hned bys to chtěla! Ta žena to ale zjevně nevěděla, jaký dar Bůh dává lidem.

Kdyby lidé kolem nás věděli, co dává Bůh! Když se to dozvědí, tak ti, které povede Duch svatý, ti budou chtít Boží dar pro sebe!

Kdyby jen lidé kolem nás věděli! Kolik jich ještě neví? Apoštol Pavel píše Korintským:

  • 1K 15:34 Někteří lidé nemají ani ponětí o Bohu. Říkám to k našemu zahanbení!

Ježíš v ní vzbudil zvědavost: tak ty mi nabízíš vodu? A živou? Kde ji vezmeš, vědro nemáš, jak ji dostaneš ze studny? Ty mi něco nabízíš a nemáš ani vědro? To já ti můžu leda tak něco dát. Já mám džbán, tak ti můžu nabrat vodu. Ale ty?! Ty nemáš nic. Jsi snad větší než náš otec Jákob, který dal tuhle studnu Josefovi. Ta žena sice předpokládá zápornou odpověď, ale už jí začíná zajímat, kdo to ten člověk, co s ní mluví, je. To vše ji připravuje, aby uvěřila jeho slovům. Ale nyní ještě pořád nerozumí ani nevěří.

A Ježíš jí vede k porozumění, že je opravdu větší než její předek Jákob, protože pro vodu do Jákobovy studny musí ta žena chodit každý den znovu a znovu, ale voda, kterou jí dává Ježíš, je jiná. Člověk po ní nemá žízeň, ale je napojen dokonale a navždy. Ježíš jí zvěstuje evangelium: vezmi, co já dávám a už nebudeš mít žízeň na věky. Naber živou vodu. Ta ti dá odpočinout od svých těžkostí u Boha.

  • Jan 4:13-14 Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky.“

Ta žena tomu vůbec, ale vůbec nerozuměla. Jediné, co jí zajímá je, aby se už nemusela dřít každý den s tou vodou od studny až domů. Jí zajímá, jak vyřešit své problémy tady a teď. Vůbec neřeší věčnost. Ale je tu naděje: ten člověk říká, že mi pomůže vyřešit moje těžkosti. A tak odpovídá:

  • Jan 4:15 Ta žena mu řekla: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu.“

Jestli můžeš, tak mi tedy pomoz. A Pán Ježíš jí pomáhá. Co té ženě může nyní pomoci? Už se setkala s Ježíšem, slyšela, že dává živou vodu, věčný život. Ale ještě po něm netouží. Ještě nerozumí, že ho potřebuje. Ale Ježíš dobře ví, jak jí ukázat, co opravdu potřebuje. Jak to dělá? Vede jí k:

C. Uhašení věčné žízně

Ještě ta žena netouží po živé vodě, ale jen po té fyzické, která je schopná uhasit žízeň jen na chvíli, která nemá schopnost osvěžit duši, ale jen tělo a která vždycky znovu dojde, když je vypitá, místo aby jako ta živá voda, byla sama pramenem věčným, který se už neztratí a dává osvěžení navždy, protože očišťuje svědomí a působí pokoj člověka s Bohem.

Touha po věčném životě, po živé vodě, kterou dává Ježíš, bude probuzená až teprve tehdy, až se probudí i svědomí té ženy. Musí nejprve porozumět své vině, svému hříchu, aby zatoužila po obmytí. Proto nyní Pán Ježíš obrací její pozornost k poznání, že žije život v hříchu.

  • (16) Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!“ (17) Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Nato jí řekl Ježíš: „Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. (18) Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.“

Kdykoliv a kdekoliv se káže evangelium, tam se odkrývá, jak na tom člověk před Bohem je. Jeho svědomí, probuzené Duchem svatým, ho nenechá chladným. Kristus mluví dnes k lidem stejně, jako mluvil s touto ženou. Jenom ho nevidíme, ale dílo koná skrze Ducha, kterého k tomu poslal, stejně jako tenkrát u Jákobovy studny.

  • Jan 16:7 Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám. 8 On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud:

Duch ukazuje nevěřícím lidem, v čem je hřích: že nevěří v Krista - a přece ho potřebují, protože jinak zahynou ve svých hříších, odsouzení svatým Bohem.

My nevidíme do srdce lidí, se kterými mluvíme na ulici, v sousedství nebo v práci a ve škole. Ale každý rozhovor, který ukazuje na svatého Boha zjeveného v Písmu, na Krista a jeho dokonalost, na jeho způsob života, je způsob, kterým Duch svatý usvědčuje každého člověka v jeho svědomí, že on takhle nežije! Každý člověk má svůj „problém“ před Bohem.

U této ženy ze Samaří to byl její nemorální způsob života. Žije s nějakým mužem jen tak na hromádce. Dneska by se řeklo: má přítele, partnera. Ale Boží dobré nařízení, jeho prostředek milosti pro lidský život je, aby lidé nežili jen tak na hromádce, ale v manželství. Protože manželství obsahuje nejen vymoženosti, privilegia vztahu mezi mužem a ženou, ale také zodpovědnost jednoho vůči druhému. Obsahuje závazek, že už nejde jen o moje potřeby, ale že tu budu pro svého muže, pro svou ženu.

Duch svatý usvědčil tu ženu skrze její svědomí: doposud byla mnohomluvná, nyní ze sebe vysouká v řečtině a aramejštině 3 slova, v češtině jsou to jen dvě:

  • Nemám muže (v. 17).

Kde koná své dílo Duch svatý skrze naše zvěstování evangelia, tam nakonec zmlknou každá ústa a zbude jen prosté vyznání: vím, že jsem hříšník.

D. Zodpovězené otázky

ještě se však to tvrdé srdce snaží uniknout. Ještě jsou tu pochybnosti, jak to je doopravdy. Ještě je hodně otázek.

Dobře, přiznává ta žena. Už vidím, že potřebuji jít k Bohu. Ale jak to udělat? Vždyť je tolik náboženství, kterému mám věřit? Vy židé říkáte, že Bůh se má uctívat v Jeruzalémě, naši předkové uctívali nahoře Gerizímu. Tak kde je pravda?

Dnes lidé řeknou: které náboženství má pravdu? A není to jedno? Kdo se v tom má vyznat?

Ale Ježíš, sám Bůh, přichází k té ženě: Víra, kterou si Bůh přeje, není otázka místa uctívání ani předepsaných rituálů, dodržování předpisů a nedělání toho, co je zakázáno. Víra, kterou si Otec přeje, je otázka tvého srdce a pravdy.

  • 1 S 16:7 Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce.“

Ježíš uzavřel novou smlouvu, jejíž platnost potvrdil svou vlastní krví a která není zapsána na kamenných deskách, jako bylo Desatero, které Bůh dal kdysi skrze Mojžíše židům. Nová smlouva je zapsána Duchem svatým na srdce lidí, vykoupených Kristovou obětí. Proto uctívání Boha nezáleží na vnějších věcech, ale na srdci člověka. Nejde o to, jestli se modlíme na tom nebo na onom místě, ale zda se modlíme a uctíváme Boha ze srdce a v pravdě: na základě toho, co o sobě zjevil v Písmu. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili (v. 23). Bůh je Duch, proto musí být uctíván v Duchu - z našeho vnitřního člověka, ze srdce, ne fyzickými prostředky. On není kamenným božstvem, ani dřevěným, aby se člověk klaněl kameni nebo dřevu, ani hoře, protože není bohem nějaké hory.

Jakou milostí ji Ježíš vedl - k poznání své vlastní bídy, hříšnosti a k poznání velkosti Boha. Dovedl ji až do chvíle, kdy žena vyznává: vím, že přijde Pomazaný, Mesiáš, a ten nám oznámí všecko o nás i o Bohu.

A nyní přichází ten největší moment, kdy se jí Ježíš dává poznat:

  • J 4:26 Ježíš jí řekl: „Já jsem to – ten, který k tobě mluví.“

Už tu není žádná překážka: nyní ví, kdo je Mesiáš, který ji dokonale zná. Bůh proměnil skrze tento rozhovor, skrze vedení toho rozhovoru její srdce! Jak to víme? Podívejte se, co ta žena dělá.

Nechává svůj džbán u studny a jde říct lidem ve městě, že přišel Mesiáš! Ať se jdou také přesvědčit. Evangelium o Kristu, který vykupuje člověka z vin a smiřuje jej s Bohem, o Kristu, který dává věčný život, je pro každého člověka. Přesvědčil se o tom Nikodém, člověk z nejvyšších pater společnosti, učený a před lidmi žijící vzorně. Nyní se o tom přesvědčila i žena, která je úplným opakem Nikodéma - obyčejná žena, která nežije zrovna morální život, pro židy nečistá Samařanka. A přece oba nalezli Spasitele a věčný život.

III. Ježíš vyučuje učedníky

Je tu však ještě pokračování Janovy lekce. Nejen, že jsme viděli způsob, jakým Kristus rozšiřoval evangelium. Viděli jsme milost, s jakou jednal s hříšníky, Jeho vůli darovat jim věčný život, který je nesrovnatelně vzácným darem oproti čemukoliv pozemskému. Viděli jsme nezbytnou nutnost poznat nejprve svůj hřích, aby potom mohl být člověk obrácen k Bohu. Poznali jsme, že potěšit Boha nemůžeme žádným prázdným vnějším náboženstvím, ale jen pravdou a vírou vycházející ze srdce. A nakonec Kristovu milostivou vůli dát se poznat i těm největším hříšníkům. Samařská žena, kající se celník, zločinec na kříži, to jsou jen někteří, kteří mohou vyznat: Kristus mě přijal a uzdravil moje rány. Dal mi život. Moje minulost nebyla pro něj překážkou, aby mi proměnil srdce. Pro oči světa jsou to hrozní lidé, kteří si zaslouží trest. Ale Pán Ježíš je lékař duší. Pro něj není nikdo, kdo by tak zlý, že by ho Kristus nemohl milovat.

To pokračování je směřováno k učedníkům. Velké lekci se zde učí Kristova církev.

  • J 4:34 Ježíš jim řekl: „Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo.

Učedníci se vrátili z města. Nejen, že nalezli Ježíše, jak rozmlouvá s ženou, Samařankou, ale navíc nerozumí tomu, proč nechce nic jíst. Zřejmě se nakonec najedl, ale nyní ilustruje před očima učedníků to, co je chce naučit:

Tohle je jídlo pro tělo, ale to důležité, co potřebuje duch každého služebníka nebeského Otce, je jiný pokrm. Kristus je živ vůlí svého Otce. Otec ho poslal na zem a Ježíš nyní koná jeho dílo. To je neopakovatelné v ukřižování i z mrtvých vstání Božího syna. To neumíme zopakovat, protože my nejsme věční Boží synové, bez hříchu.

Ale stejně tak nám Otec dává také věčný pokrm: činit jeho vůli. A Kristus posílá své učedníky, aby zvěstovali evangelium, křtili ty, kteří uvěří a vyučovali je Jeho slovům.

Tak jen zvedněte hlavy!, učedníci Kristovi: pole již zbělela ke žni! Jedni zasívají, druzí sklízí. A není to obyčejná sklizeň, ke které nás Pán posílá. Je to sklizeň obrácených duší pro věčný život! Tak máme jako církev podíl na spasení lidí. Tady je Kristův úkol pro církev: dělte se o svou víru a sklidíte úrodu!

Není to úžasné zaslíbení k evangelizaci? Ježíš tu říká: vaše služba nezůstane bez plodů. Nebude marná! Nemusíte se bát. Služte, pracujte a budete mít podíl na věčné úrodě. Zasévejte evangelium do uší a srdcí lidí, jako rozsévač chodí po poli a rozhazuje zrní, nebo secí stroj za traktorem, rozhazujte, rozsévejte evangelium - a uvidíte, nevrátí se s prázdnou. Oba dva, ten kdo zasévá i ten kdo sklízí, se budou radovat z té úrody!

Ježíš poslal učedníky nakoupit. Obyčejná věc. Ale učí je, aby i takovou příležitost využili ke službě evangeliem, protože úroda čeká! Ježíš nás tu čí vidět příležitosti ke zvěstování evangelia - třeba když jdeme nakupovat.

Církev musí být ochotná a připravená sloužit lidem i přes svoje plány a představy, jak to má vypadat. Učedníci šli do Galileje a místo toho zůstávají dva dny v Samařsku a mají podíl na obrácení a vyučování mnohých lidí. Slouží tu lidem, o který si asi nemysleli, že právě tihle budou také zachráněni.

Ježíš je dobrý. Vzal své učedníky na místo, kde mohou sloužit a být povzbuzeni: Kristus svědčí lidem, samařská žena nyní svědčí lidem a oni jsou u toho, když vyznávají:

Toto je opravdu Spasitel světa!

Rok

Osnova kázání