Hospodin miluje svou svatyni (Mal 2:10-11)

Kazatel

Jan Suchý, Ústí nad Labem, 10. května 2020

 

…máme mocného velekněze... (Židům 4:14)

 

I. Úvod: jásáme nevýslovnou, vznešenou radostí!

Pokoj vám, bratři  a sestry, vy, kteří se obracíte k Ježíši Kristu a nazýváte ho svým Spasitelem. Milost vám a pokoj. Vítám také ty, kteří jsou na cestě ke Kristu. Ještě Krista nenazýváte Spasitelem a Pánem svého života, ale slyšíte Jeho volání. I vám přeji Boží milost dnešního rána. Kéž je tu s námi Pán Bůh přítomen podle svého zaslíbení a pomůže nám vidět více z Jeho slávy a dobroty, abychom mu vzdávali slávu a byli vděční. Vděčnost je vůbec úžasné téma, nemyslíte? Přirozeně vyplývá z duše člověka, když přemýšlí nad milostí, které se mu dostalo. Jak to, že dýchám, mé srdce tluče a má mysl pracuje? Jak to, že mohu vědět o Bohu, který není vidět očima a přece není ode mne daleko? Jak to, že mi odpouští moje viny, když je spravedlivý a mzdou hříchu je smrt? Apoštol Pavel nám připomíná, jak je to možné:

  • Ř 7:25  Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho!

Kříž Pána Ježíše Krista otevřel cestu k poznání Boha a ke smíření s Ním. Není nic důležitější v dějinách světa, než ukřižování a vzkříšení Ježíše Krista. Pro tuto skutečnost se svět stále točí a díky této skutečnosti zde sedíme na svých židlích. Kdyby nebylo Kristovy oběti, svět by kvůli svému hříchu dávno skončil. Ale Ježíš Kristus se stal člověkem, aby nás z viny před svatým Bohem vykoupil. A proto

  • 1 Pt 1:8  Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí, 9  a tak docházíte cíle víry, spasení duší.

Už druhou neděli se z Boží milosti můžeme znovu setkávat k uctívání Pána, i když stále tímto omezeným způsobem, tuto neděli snad naposled. Příští týden, dá-li Pán, budeme mít veliký důvod k radosti a vděčnosti, když budeme spolu celá církev.

Pokračujeme dnes v našem studiu poslední knihy Starého zákona, knihy proroka Malachiáše. Naše studium dosvědčuje, že náš Pán je živý a jedná s námi. Právě v době, kdy prakticky každá země na světě je zasažena nákazou koronaviru, kdy i v naší zemi došlo k nevídanému omezení běžného života lidí a rozšířil se strach z nákazy a smrti, procházíme tuto knihu Božího volání. Není to volání k nevěřícímu světu, ale k Božímu lidu, k Jeho církvi. Kniha Malachiáš je Boží slovo k nám. Doposud jsme viděli 3 důvody a cíle, jež Pán Bůh v souvislosti s epidemií koronaviru má:

1) jedná skrze epidemii především se svou církví. Ta Boží hlas slyší, nevěřící svět ne. Poslechneš Boží hlas?

2) jedná se srdcem církve, s naším srdcem. Malachiášovo poselství zní: Patří Bohu tvé srdce cele?

3) jedná s naším životem. Otázka, kterou se nás ptá, je: Žiješ opravdu pro Pána nebo žiješ pro sebe?

 

II. Bůh stvořil svůj lid

Jak to vypadalo za Malachiáše v Izraeli, někdy kolem roku 430 před Kristem? Izraelci skrze své kněží přinášeli Bohu oběti do chrámu v Jeruzalémě. Bylo to předepsáno Zákonem Mojžíše, a kdybyste v té době v Jeruzalémě byli, viděli byste, jak vše probíhá. Zdálky to vypadá, že vše je v pořádku. Ale

  • 1S 16:7  Nejde o to, nač se dívá člověk. Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce."

Srdce starozákonního lidu smlouvy, Izraele, byla od Boha ve skutečnosti velmi daleko. Místo důvěry Bohu, místo svého srdce, dávali mu za oběť jen věci tohoto světa a navíc to byly ještě jen zbytky z jejich popelnic. Tak daleko se může člověk vzdálit od živého Boha! Ale Boží slovo je živé a mocné!

  • Žd 4:12  Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce.

Doposud mluvil Malachiáš především k vedoucím v Izraeli - ke kněžím, učitelům Božího zákona, lidí, kteří měli za sebe i ostatní lid v Izraeli přinášet před Boha oběti, aby tak byl usmiřován Boží hněv vůči hříchu. Ale teď se obrací ke všem lidem v celém národě, když ve verši 10, 2. kapitoly, říká:

  • Mal 2:10  Což nemáme my všichni jednoho Otce? Což nás nestvořil jediný Bůh? Proč jsme vůči sobě věrolomní a znesvěcujeme tak smlouvu svých otců?

 

A. Bůh je Otec svého lidu

Co je klíčové slovo, které se opakuje v této části Písma? Je to slovo "věrolomnost". V první kapitole a také ve druhé do 10. verše Bůh skrze Malachiáše napomíná Izraele, že nedodržují smlouvu, kterou s nimi uzavřel, neuctívají ho podle zákona Mojžíše a odpadají od živého Boha do nevíry a nevěry. Ale když člověk nemiluje Boha, má zmatek i v tom, co to znamená milovat bližního. Nakonec vítězí místo lásky k Bohu a k bližním láska k sobě samotnému. Izraelci jednali věrolomně nejen vůči Bohu, ale také vůči sobě navzájem. Existuje ale nějaký základ povinnosti milovat druhé v Izraeli? Jistě! Celý Izraelský národ vděčí za svou existenci jedině Bohu! Je to jejich Otec, který je stvořil! Abrahamovi dal Bůh zaslíbení, že z něj učiní veliký národ. Svému slibu Bůh, jako vždy, dostál. O několik století později

  • Dt 26:8  Hospodin nás vyvedl z Egypta pevnou rukou a vztaženou paží,

a učinil  z nich národ, se kterým na hoře Sinaj uzavřel smlouvu (1Kr 8:21). Izrael tak není jen skupina lidí, kteří shodou okolností žijí na stejném místě a mluví stejnou řečí. Ne, pojí je daleko víc. Mají jednoho Otce a tak jsou si bratry a sestrami. Bůh sám z nich učinil národ. Proto mají také povinnosti jeden vůči druhému.

 

B. Nový svatý národ

O co nádhernější a důležitější národ Bůh učinil z lidí ze všech pozemských národů, ras a jazyků, když je povolal a daroval jim milost k pokání! Učinil si nový národ, ne takový, který Ho bude neustále odmítat a odpadat od Boha, který nebude brát svého Stvořitele a Dárce života vůbec vážně. Učinil si národ svatý, učinil si církev. Tam, kde starozákonní lid povolaný Bohem, aby ho poslouchal a ctil, zklamal, protože nedodržel smlouvu s Bohem, tam Bůh přinesl lepší smlouvu, novou smlouvu a lepšího ručitele té smlouvy, než byl Mojžíš: povolal svého jednorozeného Syna, Ježíše Krista, aby se On sám, Bůh v těle, stal dokonalým veleknězem i dokonalou obětí za viny Božího lidu. Kdo je tedy církev? Kdo jsme my, kteří vyznáváme, že Ježíš je náš Spasitel a Pán?

  • 1Pt 2:9-10  Vy však jste `rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu´, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. 10  Kdysi jste `vůbec nebyli lid´, nyní však jste lid Boží; pro vás `nebylo slitování´, ale nyní jste došli slitování.

Izrael byl tělesný Boží lid. Kdo se do něj narodil, také do něj patřil, bez ohledu na stav svého srdce. S novým lidem, národem Božím je to ale jinak. Jak slavné Boží dílo je Jeho církev! V Boží církvi už není nikdo, kdo by Boha nechtěl nemilovat, kdo by mu nechtěl být vděčný, kdo by Ho nechtěl uctívat, kdo by nechtěl žít pro Jeho slávu! Na rozdíl od Izraele každý, kdo je církví, v kom Bůh započal své dílo, máme nyní darovanou schopnost Boha milovat a milovat bratry a sestry, stejné hříšníky jako jsme každý z nás, adoptované děti Boží. Ale taková přirozenost nám není vrozená. Je darovaná a nyní musí růst skrze pomoc Ducha svatého. On nám denně skrze Písmo ukazuje na Ježíše Krista. On je náš cíl, jemu se chceme podobat v lásce k Bohu i v lásce k bližním. Do Jeho podoby jsme povoláni dorůstat. Izrael naproti tomu v době proroka Malachiáše nežil jako lid, který má jednoho Otce. Bůh Duch svatý sám říká:

  • Juda znesvěcuje svatyni, kterou Hospodin miluje (v. 11).

 

III. Lid znesvěcuje svatyni, kterou Hospodin miluje!

Jak Juda znesvětil Hospodinovu svatyni (v. 11)?

 

A. Juda jedná věrolomně s Božím lidem

Jednal věrolomně k druhým ve svém národě. Jedni s druhými jednali podle. S těmi, jejichž Otec je Bůh. Věrolomnost znamená zlé jednání. Izrael porušil Boží smlouvu, že bude Boha poslouchat. Nesplnit slib daný Bohu je věrolomnost. Je to v konci konců vyjádření nevíry, nevěry Bohu. Izrael tak zapírá víru. A Malachiáš mezi věrolomníky započítává i sám sebe. Což nemáme MY všichni...? (v.10) Slovo věrolomnost popisuje zradu, porušení smlouvy s Bohem nebo zradu člověka. Znesvěcení vztahu, který měl být vyjádřením odpovědnosti, dobroty a služby.

Pán Bůh vyčítá Izraeli, že znesvěcuje svatyni v Jeruzalémě dvojím způsobem: jednak si muži hledají manželky mezi jinými národy, než v Izraeli a jednak ti, kteří již v manželství žijí, jednají nepoctivě se svými vlastními manželkami a rozvádějí se s nimi. Svým jednáním znesvěcují v Jeruzalémě svatyni, místo, kde Bůh přebývá. Ale každé jednání vychází ze srdce člověka. Svatyně svatých bylo místo v jeruzalémském chrámě, kde přebývala Boží sláva. V tomto smyslu to bylo jedinečné místo na celé zemi. V žádné jiné zemi, v žádném jiném městě, nikde jinde, jenom a jenom zde. A přece tam Boží sláva přebývala jen po nějaký čas. Ten nádherný chrám byl zničen. A ne jednou. Bůh jej vydal do rukou babylonského krále Nebůkadnezara a kvůli nevěře Izraele a Judy jej nechal zničit. Stejně tak o šest století později Římané znovu vypálili a zbořili tuto stavbu. Běžte se podívat do Jeruzaléma dnes, co z ní zbylo. Svatyně v Jeruzalémě bylo jen dočasné místo Božího přebývání. Trvale Bůh přebývá v nebesích. Ale je ještě řečeno o jednom místě Božího přebývání. Apoštol Pavel se ptá křesťanů v Korintské církvi:

  • 1K 3:16  Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá?

 

B. Naše srdce je svatyně Boží

Duch Boží přebývá v srdcích Božích dětí, v církvi. Svatyně, kterou Bůh miluje, je naše srdce. Chce v něm přebývat a skrze něj posvěcovat celého člověka. Proto nám dal se znovu narodit, ne z pomíjitelného semene, ale z nepomíjitelného, skrze živé a věčné Boží slovo (1Pt 1:23). Bůh je králem na nebesích, nikdo není jako On. Stejně tak chce být králem tvého srdce, obrazně řečeno, posadit se v něm na trůnu. Chce být Pánem v tvém životě. Jak bychom mohli znesvěcovat takovou svatyni, ve které chce Bůh přebývat? A přece to děláme. Jak ji znesvěcujeme? Tím, že místo krále Ježíše, který nás osvobodil z otroctví hříchu, vytrhl ze satanových pout, vykoupil drahou krví, místo tohoto krále dosazujeme za krále sami sebe. Ale nejde sloužit dvěma Pánům.

Jeden bratr odjížděl kdysi z Anglie autobusem zpět do Čech, vracel se domů. Jednou z jeho spolucestujících byla jakási dívka. V Londýně se dlouho loučila se svým přítelem ve vřelém obětí. Když po 12 hodinách jízdy autobus dorazil do Prahy, na nástupišti čekal jiný muž. Stejně vřele se stejná dívka vítala nyní s tímto druhým mladíkem v Praze, jako se stejně s prvním loučila před několika hodinami v Londýně. Komu z nich patřilo její srdce?

 

IV. Poznávací znamení naší lásky k Bohu

A. Lež ve vztahu k Božímu lidu

Náš vztah k Bohu, kterého nevidíme, se pozná na našem vztahu k Božímu lidu, který je vidět. Jaký je tvůj vztah k církvi, takový bude i k Bohu. Jak to mohu říci? To neříkám já, ale apoštol Jan:

  • 1J 4:20-21  Řekne-li někdo: "Já miluji Boha", a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. 21  A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.

Ale řeknete mi: já přeci bratry a sestry v církvi miluji. Opravdu je to tak? Apoštol Pavel vysvětluje, jak taková láska vypadá:

  • Fp 2:2-4  dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení, 3  v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; 4  každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu.

Každý ať má na mysli, co slouží druhým. Ale naše stará přirozenost nám velí: nejdůležitější je, jak se daří mě, jak se ostatní chovají ke mně, co si o mě myslí, jak mi pomáhají, slouží.  Ale to je lež! Když naše srdce takové lži uvěří, pak je snadné spadnout do hořkosti, když ostatní lidé nenaplňují mé požadavky. Lehce se naše mysl začne zaobírat myšlenkami, které nejsou k druhým v církvi láskyplné.

 

B. Používej duchovní zbraně

Místo toho je na místě použít účinné duchovní zbraně: na prvním místě je to vždy modlitba. Kdo jiný zná srdce každého člověka, každého bratra i sestry ve sboru a ví co v nich opravdu je? Jaké jsou motivy  jejich jednání, jak smýšlejí. Bůh to přece ví, on je stvořil! Utíkej nejprve k Bohu a předkládej mu své obavy a pros, aby On vše vedl, aby se dostalo světlo do našich vztahů zatemnělých naším hříchem. A možná budeš muset činit pokání, až Bůh zjeví, žes nebyl v právu a smýšlel jsi o druhém zle. Ale možná budeš muset činit pokání, protože jsi dal průchod svým sobeckým zájmům.Vždyť je to právě náš Pán, kdo zná dokonale nejen srdce mého bratra, ale také mé vlastní srdce. A ne vždy jsou to motivy oslavující Pána. Všechny motivy, myšlenky, které jsou druhým lidem skryté, Bůh o nich ví. Proto je modlitba tím prvním a nedůležitějším krokem k hledání pokoje s druhými.

Druhým krokem je vzájemná komunikace.

  • Přís 18:13  Odpoví-li kdo dřív, než vyslechl, toť pošetilost a hanba pro něj.

Je důležitější se desetkrát zeptat a přesvědčit se, co si o dané situaci myslí můj bratr, než jednou jedinkrát ve svém srdci předpokládat a domnívat se, co ten druhý myslel, proč udělal to či ono a přitom hřešit nespravedlivým obviňováním. Představte si, jak by to v církvi vypadalo, kdyby každý měl na mysli především svůj vlastní prospěch. Za nedlouho by to vypadalo jako na finanční burze: každý by hledal, jak jen nejlépe a nejvíce vydělat ve svůj prospěch.

 

C. Ježíš je Král církve

Bůh však svou církev stvořil podivuhodně. Doslova stvořil. To slovo použité ve verši 10, je stejné slovo, jako je použito v Gn 1: Bůh stvořil nebesa a zemi svým slovem. I církev je Jeho dílem, my jsme na svém znovuzrození neměli podíl, my jsme církev nepočali, ani jí nevystavěli. Ale stvořil ji jako tělo. Ten nádherný obraz církve, kde sám Pán Ježíš je hlavou a církev pak jeho tělem, je nejlepší místo, kde vynikne, co je důležité a v jakém pořadí.

Hlavou církve je Kristus. Proto všechno co děláme jako církev a jak přemýšlíme jako Boží děti, musí oslavovat naši hlavu - Pána Ježíše. A pokud to tak není, Bůh připravil cestu, jak toho dosáhnout - cestu pokání a posvěcení. O Pánu Ježíši je v Písmu řečeno, že On je Pravda. Proto tam, kde je On přítomný, nemá lež místo. Žádné pomluvy ani lež nemá v církvi místo, protože pak v ní není králem Ježíš, ale lež. Apoštol Pavel nás vybízí:

  • Kol 3:7-10  I vy jste dříve tak žili. 8  Ale nyní odhoďte to všecko: zlobu, hněv, špatnost, rouhání, pomluvy z vašich úst. 9  Neobelhávejte jeden druhého, svlecte se sebe starého člověka i s jeho skutky 10  a oblecte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele.

Cestou pro nové stvoření, je hledat pravdu a ne pomluvy či lež. Proto musíme udělat všechno, co je v našich silách, abychom ve vzájemných vztazích v církvi hledali pravdu. Bude to mnohdy znamenat sebezapření a určitě vždy to bude stát čas a úsilí mluvit s druhými, abych porozuměl, proč říkají a dělají to, co říkají a dělají.

Druhou věcí, kterou v církvi musíme mít na paměti je, že nás Pán povolal a udělal z nás jedno tělo proto, abychom si navzájem sloužili. Nikdo v církvi nemůže žít sám pro sebe, ale vždycky pro Pána a to znamená i pro bratry a sestry. Jak obdivuhodně Bůh učinil církev! Neodpustím si přečíst oddíl z Písma, který tak nádherně vystihuje, kým nás Bůh v Kristu učinil!

  • 1K 12:12-27  Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem. 13  Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem. 14  Tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů. 15  Kdyby řekla noha: "Protože nejsem ruka, nepatřím k tělu", tím by ještě nepřestala být částí těla. 16  A kdyby řeklo ucho "Protože nejsem oko, nepatřím k tělu," tím by ještě nepřestalo být částí těla. 17  Kdyby celé tělo nebylo než oko, kde by byl sluch? A kdyby celé tělo nebylo než sluch, kde by byl čich? 18  Ale Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl. 19  Kdyby všechno bylo jen jedním údem, kam by se podělo tělo? 20  Ve skutečnosti však je mnoho údů, ale jedno tělo. 21  Oko nemůže říci ruce: "Nepotřebuji tě!" Ani hlava nemůže říci nohám: "Nepotřebuji vás!" 22  A právě ty údy těla, které se zdají méně významné, jsou nezbytné, 23  a které pokládáme za méně čestné, těm prokazujeme zvláštní čest, a neslušné slušněji zahalujeme, 24  jak to naše slušné údy nepotřebují. Bůh zařídil tělo tak, že přehlíženým údům dal hojnější čest, 25  aby v těle nedošlo k roztržce, ale aby údy shodně pečovaly jeden o druhý. 26  Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním. 27  Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů.

A třetí místo v církvi má každý jeden sám. Teprve třetí místo! Ne první, ani ne druhé! Kouzlo tohoto Božího uspořádání je v tom, že mně se bude dařit dobře jen a právě tehdy, když budu mít na zřeteli nejprve ty dříve uvedené cíle: když budu milovat svou hlavu, Pána Ježíše a když budu milovat, sloužit, Jeho dětem, údům téže církve, kam patřím i já. Apoštol Jan to říká přímo:

  • 1J 2:9-11  Kdo říká, že je v světle, a přitom nenávidí svého bratra, je dosud ve tmě. 10  Kdo miluje svého bratra, zůstává ve světle a není nikomu kamenem úrazu. 11  Kdo nenávidí svého bratra, je ve tmě a ve tmě chodí; neví, kam jde, neboť tma mu oslepila oči.

A co jiného je milovat bratra, než ho mít za přednějšího sebe? Vždyť je to bratr a sestra, za které Kristus zemřel! Když apoštol Pavel popisuje slavně, co je církev, ve svém listu do Efezu, přikazuje církvi:

  • Ef 5:1  Jako milované děti následujte Božího příkladu 2  a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá.

To je Kristův příklad, který máme následovat: vydávat sami sebe pro ty, za které dal Ježíš sám sebe v oběť smíření. To je Bohu milé.

 

V. Závěr

Izraelci dělali chybu, když si mysleli, že jejich postavení před Bohem záleží na vnějších projevech zbožnosti - přinášeli přece stále oběti Bohu do chrámu. Co na tom, že to byly chromé a nemocné kusy. Zdravé si nechali, aby je mohli dobře prodat a mít z toho zisk.

Stejně tak si nesmíme myslet, že náš vztah k Bohu je věc čistě osobní, mezi mnou a Bohem. Ne. Bůh nás nezachránil, abychom žili v Boží blízkosti v oddělených kójích, každý ve svém pokojíčku, jako by už nikdo jiný neexistoval. Ne! Pán Bůh vše připravil úplně naopak, než si mnohdy myslíme: na vztahu k jeho vykoupeným dětem se pozná, jak milujeme samotného Pána!

Proto je jednota církve tak důležitá. Kdykoliv ji narušujeme svým soběstředným smýšlením a jednáním, vzdalujeme se vlastně od samotného Pána Ježíše. To On tvoří jednotu v církvi svou obětí na kříži Golgoty. Kdykoli se z jednoty církve vzdalujeme, tak se zároveň vzdalujeme od samotného Spasitele. Usiluješ ve svém křesťanském putování do slávy o to, aby Kristus, hlava církve, byl tvým králem? Aby On vládl ve tvém srdci a tak proměňoval tvoje myšlení i jednání? Pak budeš milovat to, co miluje On: svou církev, tělo které spasil (Ef 5:23). Věrolomné jednání s druhými v církvi nemá místo. Církev se naopak skrze vzájemnou lásku buduje (1K 8:1). Bratři a sestry, vím, že jsme slabí hříšníci, ale považte:

  • 1J 2:1  Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého.

Křesťan není nikdy sám a Bůh ho nevede, aby se ze svých sil stal svatým. Vždyť máme slavného Pomocníka, Ducha svatého, jenž nechybí nikomu, kdo vzývá jméno Páně, kdo miluje Ježíše Krista, kdo je přemožen Jeho milostí. Proto:

  • 1Pt 2:1-3  Odhoďte tedy všechnu špatnost, každou lest, přetvářku, závist, jakékoliv pomlouvání 2  a jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli ke spasení; 3  vždyť jste `okusili, že Pán je dobrý!´

Kdo toto odhodí, bude mít užitek z Božího slova. Dejte do pořádku svá srdce tam, kde nemilují bratry a sestry, jak si zaslouží jako ti, za které Kristus zemřel. Potom vám Duch svatý dá růst ve spasení, totiž v posvěcení. Bratři a sestry, můžeme mít smělou jistotu, že to Bůh s námi udělá. Proč? Jenom a právě proto, že:

  • Ef 5:25-27  Kristus si zamiloval církev a sám se za ni obětoval, 26  aby ji posvětil a očistil koupelí vody ve slovu; 27  tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná.

Rok

Osnova kázání