Muž světa (Gn 36,1-43)

Ať nikdo není nevěrný a bezbožný jako Ezau…

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 2. prosince 2012

Pokoj vám a milost, milovaní v Kristu. Pán Bůh nás dnes vede do jedné z nejdelších kapitol v knize Genesis – není nejdelší, ale patří k těm opravdu dlouhým kapitolám. Než se do této kapitoly pustíme, tak ještě skloňme svou hlavu k modlitbě.

Úvodní myšlenky

Před námi je rodopis Ezaua, staršího dvojčete Jákoba. Minule jsme viděli narození Jákobova nejmladšího syna Benjamína, smrt Jákobovy milované manželky Ráchel, Jákobův návrat do Mamre, Chebrónu, do domu svého otce a nakonec také smrt Izáka, otce Jákoba a Ezaua. Uprostřed těchto událostí byla výčet Jákobových synů. Dvanáct synů, kteří se mu narodili v Rovinách aramských. Nyní se dostáváme k výčtu synů Jákobova bratra. Tento výčet je uveden slovem rodopis a v knize Genesis má svůj specifický význam. Je to určité dělítko mezi událostmi.

Na konci 35. kapitoly zemřel Izák a jeho smrtí se uzavírá vyprávění o životě Jákoba. Ve 37. kapitole začíná vyprávění o životech Jákobových synů, a především jde o příběh Josefa. S Jákobem se ještě budeme setkávat, ale už nebude hlavní postavou tohoto příběhu.

Je tady podobné schéma jako v kapitole 25. Verš 8 říká, že zesnul Abraham, otec Izákův a jeho synové – Izák a Izmael ho pochovali do makpelské jeskyně u Mamre. A pak hned následuje (v. 12-18) rodopis Abrahamova staršího syna, který nebyl vyvolen k tomu, aby se stal dědicem požehnání a potom je rodopis mladšího syna, Izáka, kterého si Bůh vyvolil, aby se stal dědicem požehnání.

Stejné je to i zde. Smrt Izáka (Gn 35,29), rodopis Ezaua (kap. 36), rodopis Jákoba (Gn 37,2). Můžeme tady vidět něco ze struktury knihy Genesis a můžeme si všimnout, že to je kniha, která byla napsaná jako celek – i když byla pravděpodobně později nějakým způsobem ještě upravovaná. Není snůška nějakých starověkých bájí, které někdo nahrnul na hromadu.

Pojďme nyní do 36 kapitoly. Náš pohled se dnes zaměří na Ezaua – muže, který byl prosáknut světem. Vrátíme se zpátky k událostem z Ezauova života a podíváme se na charakter tohoto muže. Duch svatý nám dává Ezaua jako negativní příklad:

  • Židům 12:15-17 Dbejte na to, ať nikdo nepromešká Boží milost; ať se nerozbují nějaký jedovatý kořen, který by nakazil mnohé. Ať nikdo není nevěrný a bezbožný jako Ezau, který prodal prvorozenství za jediný pokrm. Víte přece, že když se potom chtěl stát dědicem požehnání, byl odmítnut. Neměl už příležitost k nápravě, ačkoliv ji s pláčem hledal.

Ezau je pro nás příkladem toho, co to znamená nevěrnost a bezbožnost. Toto slova z listu Židům jsou velmi vážná a naléhavá. Jejich kontext je naléhavý – jsou to slova, který mluví o Božím soudu. Je zde naléhavé varování a Ezau slouží jako varovný příklad. Jiným příkladem jsou zde Izraelci, kteří stanuli pod horou Sínaj a třásli se hrůzou, když slyšeli Boží hlas. List Židům dále mluví o tom, že my, křesťané stojíme před nespočetnými zástupy svědku, před nebeským Jeruzalémem – a zde máme osvědčit svou víru. Celý oddíl končí:

  • Židům 12:28-29 Buďme vděčni za to, že dostáváme neotřesitelné království, a služme proto Bohu tak, jak se jemu líbí, s bázní a úctou. Vždyť `náš Bůh je oheň stravující´.

I. Ezauovy skutky

Podívejme se nejprve zpátky na události, jimiž jsme se již zabývali a postavme si před oči postavu Jákobova staršího bratra Ezaua, jak jsme se s ním seznámili v předchozích kapitolách.

V našem textu je místo, které nás nutí k zamyšlení. Ve verších 6-8 36. kapitoly čteme o tom, jak se Jákob a Ezau rozešli. Situace, jak je tady popsaná, se velmi podobá situaci Abrahama a Lota a mnozí komentátoři na to poukazují. Ukazují také, že na tomto místě to byl Ezau, kdo udělal něco podobného jako Abraham. Další komentátoři poukazují na smířlivost Ezaua z kapitoly 33 a mluví o tom, že odpustil svému bratrovi Jákobovi. Možná bychom mohli vidět Ezaua v tomto světle a mohlo by to vypadat docela dobře.

Ale musíme se podívat na Ezauův život v celém jeho kontextu, protože teprve potom porozumíme varovným slovům z listu Židům, teprve potom před námi vyvstane skutečný charakter tohoto muže. Pojďme se na to podívat:

A. Pohrdnutí prvorozenectvím

První událost, v níž Ezau aktivně figuruje, je obchodní záležitost, kdy Ezau prodal Jákobovi své prvorozenectví. V Gn 25,29,34 je příběh o tom, jak Jákob připravil pokrm z čočky a Ezau se vrátil hladový a unavený z pole. Byl hladový až k smrti. Chtěl zhltnout trochu toho červeného (v. 30). Jákob byl ochotný dát mu jídlo pod jednou podmínkou – že mu Ezau prodá své prvorozenectví. Ezau to ochotně udělal a ještě to odpřisáhl. To je ona událost, kterou zmiňuje list Židům. Musíme si ale všimnout jednoho slůvka, které Mojžíš zapsal do textu:

  • Genesis 25:34 Tak Ezau pohrdl prvorozenstvím.

Když se podíváme na ten příběh, tak můžeme říci, že celá tato nešťastná transakce bylo Jákobovým dílem. Přesto nesmíme přehlédnout, že se tady ukazuje něco ze skutečného Ezauova charakteru. Zjevně už dlouho předtím, než dostal od Jákoba tuto nabídku, musel dojít k závěru, že jeho prvorozenectví pro něj nemá žádnou hodnotu.

Musíme zhodnotit tento příběh z pohledu zaslíbení, které dal Bůh Abrahamovi a jeho synu Izákovi. Potřebujeme duchovní pohled na tyto věci. A když se budeme dívat z perspektivy duchovních zaslíbení, tak uvidíme, že Ezau byl normální materialista, tělesný člověk a duchovní věci ho vůbec nezajímaly.

B. Špatné manželství

Znovu se s Ezauem setkáváme v souvislosti s jeho manželstvím se dvěma kenaánskými ženami. Toto jeho cílené spojení s lidem té země také vypovídá o jeho charakteru. Je zde hned několik věcí, kterých si musíme všimnout, protože odhalují podstatu tohoto Ezauova jednání.

1. Manželství v mnohoženství. Ezauův otec Izák žil v monogamním vztahu se svou ženou Rebekou. Ačkoliv se Izák v mnoha ohledech podobal svému otci Abrahamovi, tak celý život zůstal věrný své jediné ženě. V tom se od Abrahama liší. Do rodiny svého Izáka přichází se dvěma kenaánskými ženami a stává se tak hříšným vzorem pro další členy rodiny. Uvádí tento zjevný hřích do rodiny svého otce.

2. Svévolné manželství. Ezau se prostě rozhodl vzít si dvě pohanské ženy. Neřešil to nijak se svými rodiči, nehledal žádnou moudrou radu, nejednal zbožně podle Božího slova. Jeho jednání bylo nezávislé – on se rozhodl a prostě to udělal. Nepotřeboval ničí radu. Byl to nezávislý muž, muž pole, který miloval lov, napětí, drama. Nenechá si od nikoho říkat, co má nebo nemá dělat.

3. Není divu, že svým manželstvím způsobil bolest své matce i svému otci.

  • Genesis 26:35  Ty působily Izákovi a Rebece jen hořké trápení.

Ezau se tu objevuje tak trochu bezohledně a sobecky. A znovu můžeme vidět, že ho vůbec nezajímají duchovní otázky, vůbec neřeší vhodnost nebo nevhodnost sňatku s Kenaánkami, vůbec neřeší, co jeho sňatek způsobí jeho rodičům – prostě jedná podle své impulzivnosti a touhy.

Ježíš říká: Poznáte je po ovoci. Mluví o tom, že lidské jednání vždycky nakonec ukáže na to, co je uvnitř, ukáže srdce člověka.

  • Matouš 7:18 Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce.

Ezauův život ukazuje, jaké bylo jeho srdce. Stejně tak je to v životech lidí dnes, stejně tak je to v našich vlastních životech. I naše skutky odhalují, jaké je naše srdce. Je to důvod, proč musíme stále utíkat ke Kristu, proč potřebujeme odpuštění a milost. Proto je tady to varování v listu Židům, abychom nebyli nevěrní, abychom nepohrdli Boží milostí.

C. Snaha získat požehnání

Dalším okamžikem, kdy se setkáváme s Ezauem, je příběh, kdy je Ezau připraven o požehnání. Pamatujme na to, že Ezau pohrdl svým prvorozenectvím. Přesto přišla chvíle, kdy znovu zatoužil po požehnání, které je spojené s prvorozenectvím.

Takže když mu jeho otec, který ho miloval, který si ho oblíbil víc než Jákoba, navrhl, že mu dá otcovské požehnání, tak nezaváhal ani na okamžik a hned se zapojil do tohoto tajného spiknutí. Nechci, abychom přehlíželi hřích Izáka, hřích Rebeky i hřích Jákoba v celé této věci. Ale kdyby Ezau nepřistoupil na otcův návrh, tak by k následným událostem nikdy nedošlo. Ezau byl víc než ochotný podílet se na otcově návrhu – i když věděl, že prodal své prvorozenectví, i když věděl o tom, že to bude Jákob, kdo bude dědicem Abrahamova požehnání.

Když potom všechno ztratil a jeho bratr ho převezl, tak to Ezaua nejenom zranilo, ale rozzlobilo ho to natolik, že chtěl svého bratra zabít. Chtěl to udělat i přes to, že viděl, jaký zármutek způsobí svému otci, který ho tolik miloval.

  • Genesis 27:41 I zanevřel Ezau na Jákoba pro požehnání, jímž mu jeho otec požehnal. A řekl sám k sobě: "Mému otci se blíží dny truchlení; zabiji svého bratra Jákoba."  

Vidíme zde impulzivního muže, neovladatelného, muže, který neovládá sám sebe, muže, který nechce jednat podle nějakých pravidel, který neuznává žádné principy, který nikdy není ani trochu trpělivý. To je Ezau.

D. Další manželství

Když Izák poslal svého mladšího syna pryč od sebe, aby ho uchránil Ezauovy pomsty, a aby si Jákob přivedl ženu ze širší rodiny a nevzal si Kenaánku, tak dal Izák Jákobovi své požehnání. To bylo skutečné Abrahamovo požehnání a my jsme viděli, že to také ukazovalo na to, že Bůh jednal i s Izákem, když se Izák pokusil obejít Boží vůli a požehnat Ezauovi.

Když Ezau viděl, že Jákob odešel, aby se oženil, tak se i on vydal na cestu. Šel také k příbuzným – ale zatímco Jákob šel do domu jejich matku, k matčinu bratru Lábanovi, tak Ezau se vypravil do domu bratra svého otce, Izmaela. Izmael byl Abrahamův prvorozený syn, který však nebyl synem zaslíbení a neměl nárok na Abrahamovo požehnání. Byl vyloučen ze smlouvy s Bohem, ačkoliv i on dostal od Boha velké požehnání.

Ezau znovu hledá požehnání tam, kde požehnání není a kde ho nemůže najít. Jde za svýma očima, jde za svými touhami, ale nejde podle Boží vůle. Přivádí si třetí manželku, ale ani s ní nezíská otcovo požehnání.

Toto je otázka i pro nás – kde hledáme Boží požehnání? Hledáme ho tam, kde nám Bůh říká, že ho nalezneme, nebo ho hledáme tam, kde ho my sami chceme najít? Můžeme to postavit i jinak a zeptat se, zda posloucháme to, co nám Bůh říká ve svém slově nebo se snažíme vyložit si Boží slovo podle svého?

Naší modlitbou by mělo být, abychom v Božím slově viděli přesně to, co tam máme vidět a abychom jednali přesně tak, jak máme jednat, protože vidíme to, co máme vidět. Potřebujeme se ponořit do Božího slova a čerpat přímo z něj a ne do něj vnášet své vlastní představy. Je totiž snadné vidět to, co vidět chceme, a je těžké vidět to, co Bůh chce, abychom viděli. Ale jenom to je osvobozující a jenom to nakonec vede k Boží milosti a k požehnání.

Opět tedy vidíme Ezua jako muže, který se řídí svými pocity, svými touhami, který vůbec duchovně nerozlišuje a nehledá Boží požehnání. Nás však Boží slovo vyzývá k tomu, abychom hledali:

  • Koloským 3:1-2 …to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem.

E. Setkání s Jákobem

Když se Jákob po dvaceti letech vracel od Lábana zpátky do země svého otce, tak se Ezau znovu objevuje na scéně. Nikoliv sám, ale se čtyřmi sty ozbrojenými muži. Jde Jákobovi vstříc a pohled na tu malou armádu, kterou má s sebou nás musí vést k tomu, že v jeho srdci stále ještě byla touhou nějak se s Jákobem vypořádat.

Ezau netušil o Jákobově setkání s Bohem u potoka Jaboku, netušil ani o Jákobových úpěnlivých modlitbách. A i kdyby tušil, tak je možné, že by jen pokrčil rameny a pousmál se. On měl čtyři sta ozbrojených mužů. Ale vůbec nevěděl, kdo je to Jákobův Bůh.

  • Genesis 32:10-12 Dále Jákob řekl: "Bože mého otce Abrahama a Bože mého otce Izáka, Hospodine, tys mi pravil: „Navrať se do své země a do svého rodiště a já se postarám, aby se ti dobře vedlo.“ Nejsem hoden veškerého tvého milosrdenství a vší tvé věrnosti, které jsi svému služebníku prokázal. Tento Jordán jsem překročil s holí, a teď mám dva tábory. Vytrhni mě prosím z ruky mého bratra, z ruky Ezauovy, neboť se ho bojím, aby nepřišel a nezabil mě, matku nad dětmi.

To, co se odehrálo ve 33 kapitole, kde je popsáno dojemné setkání obou bratrů, nebyl výsledek Ezauovy touhy po usmíření, jak to někteří vykládají někteří komentátoři. Byla to odpověď na Jákobovy modlitby. Bylo to Boží dílo. Bůh překazil Ezauovy záměry, a připravil oba bratry – mimochodem i Jákob se připravoval na bojové střetnutí – na vzájemné smíření. Bůh mění na prvním místě nás – a my jsme to viděli na jednání Jákoba v Gn 33. A někdy Bůh také mění okolnosti i srdce lidí kolem nás – a to můžeme vidět na Ezauovi.

Ezauův hněv vzal za své, když spatřil tvář svého bratra. Padli si do náručí a smířili se. Rozcházeli v určitém pokoji, i když – pokud si vzpomenete – stále zde bylo trochu cítit nějaké napětí.

Je škoda, že tato zkušenost odpuštění a smíření, která by měla být trvalou známkou křesťanského života, byla v životě Ezaua tak ojedinělá a vzácná.

F. Otcova smrt

Naposledy se s Ezauem setkáváme ve 35. kapitole. Tehdy se také oba bratři znovu setkávají. Setkávají se při Izákově pohřbu. Ovšem setkali se jenom proto, aby se opět znovu rozešli a tentokrát už trvale. Nemáme už žádnou zmínku o tom, že by se někdy znovu setkali. Ale v našem dnešním textu čteme, že:

  • Genesis 36:6-8 Ezau pak vzal své ženy, syny a dcery i všechny lidi svého domu, stádo a všechen dobytek i všechen majetek, jehož v kenaanské zemi nabyl, a odešel od svého bratra Jákoba pryč do seírské země. Jmění, jehož nabyli, bylo totiž tak značné, že nemohli sídlit pospolu, a země, v níž pobývali jako hosté, jim nemohla pro jejich stáda stačit. Proto se Ezau usadil v Seírském pohoří. Ezau, to je Edóm.

Někteří vykladači se domnívají, že Ezau zdědil dvojnásobný díl majetku svého otce Izáka, jak to bylo běžné pro prvorozeného syna v tehdejší společnosti. Proto spolu nemohli dále být v jedné zemi a Ezau odešel do Seíru.

Ezau už předtím v Seíru byl a bylo to nejspíš proto, že toto území dobýval. Nyní tam odešel natrvalo. Ze dvou skupin se stávají dva národy. Dva bratři se setkali naposledy u otcova hrobu, ale oba národy na sebe budou narážet během celých dalších dějin lidské historie.

II. Ezauův charakter

Prošli jsme si události z Ezauova života a ukázali si na některé jeho rysy. Když bychom to měli shrnout, tak bychom viděli dvě skupiny charakterových rysů, které nám vynikají na Ezauovi:

A. Vnější atraktivita – vnitřní povrchnost

Ezau byl bojovník. Lovec. Dobrodruh. Člověk, který možná mohl imponovat svým zjevem. Zrzavý muž – podobně jako první král Izraele David. Jeho výbušnost mu jistě zjednávala strach u jeho nepřátel. Byl to muž nesmírně úspěšný. Podívejme se jen do 36. kapitoly. Je tady vypsán jeho rodokmen, jsou tady vůdcové jeho lidu, kteří vzešli z jeho synů. Je tady země, kterou si podmanil podobně, jako si později Izrael podmanil Kenaán.

Ale i v případě Ezaua to bylo tak jako v případě Izraele – byl to Bůh, kdo mu dal tuto zemi do vlastnictví. Když Izraelci vycházeli z Egypta, dostali příkaz:

  • Dt 2:4-5  Procházíte územím svých bratří Ezauovců, sídlících v Seíru. Budou se vás bát, ale mějte se napozoru. Nedrážděte je, neboť z jejich země vám nedám ani šlépěj půdy. Pohoří Seír jsem dal do vlastnictví Ezauovi.

Ezau dobyl tuto zemi. Podrobil si Seír. Vidíme to z rodokmenů, které zde máme. V době, kdy Izrael otročil v Egyptě, tak potomci Ezaua vládli v Seíru jako králové. To vypadá jako vítězství. Ale není. Boží slovo nám říká:

  • 1 Samuelova 16:7 Nejde o to, nač se dívá člověk. Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce.

Viděli jsme, co bylo pod povrchem. Ezauův život byl duchovně prázdný, vyprahlý – stejně jako pustiny, po nichž se toulal. Na povrch to vypadalo velmi atraktivně, ale uvnitř bylo prázdno. Bylo to ještě horší – uvnitř byla vzpoura.

Ezau se nikdy nezastavil, aby promyslel věci do hloubky, nikdy se nesnažil střežit své srdce. Nechal v něm vládnout hřích a tak se nám stal varováním.

Na Ezauovi vidíme, že nestačí vypadat dobře navenek. Mladý bohatý vládce, který přišel za Ježíšem s touhou získat podíl na věčném životě, vypadal navenek velmi dobře. Ale Ježíš šel za vnější fasádu jeho života – šel až k jeho srdci. A ukázalo se, že přes všechno, co tento mladík vyznával, jeho srdce milovalo více jeho majetek než podíl na věčném životě.

Moji milí, nenechme se svést vnějšími věcmi, které napohled vypadají dobře !

B. Sobectví a nezávislost

To druhé, co můžeme na Ezauovi dobře pozorovat, je sobectví a nezávislost, která z něj pramení. Ezau se nechal vést svými vášněmi. Jakub říká:

  • Jk 4:1-3 Odkud jsou mezi vámi boje a sváry? Nejsou to právě vášně, které vás vedou do bojů? Chcete mít, ale nemáte. Ubíjíte a nevražíte, ale ničeho nemůžete dosáhnout. Sváříte se a bojujete - a nic nemáte, protože neprosíte. Prosíte sice, ale nedostáváte, protože prosíte nedobře: jde vám o vaše vášně.

To je jinými slovy sobectví. Soustředění se na sebe – a to je nepřátelské Bohu, protože se nechce ani nemůže podřídit Bohu.

Ezau žil pro osobní uspokojení. Žil pro ten daný okamžik a nestaral se o to, co bude zítra. K čemu je mi prvorozenectví, když umírám hlady! Byl připravený obětovat cokoliv a kohokoliv pro to, aby se naplnily jeho touhy. V tomto je Ezau typickým obrazem nás lidí. Toto je ten nejvlastnější důsledek hříchu, který v nás přebývá, ale který už z Boží milosti nad křesťany nevládne. V životě Ezaua vládl. Bible říká, že náš hlavní důvod, proč děláme to, co děláme, je hřích. A tohle je zásadní problém, kterému musíme čelit. Problémem nejsou hříšné skutky – taky jsou problémem a také jsou špatné – ale problém je hlubší. Je v nás. Proto potřebujeme Krista. Proto potřebujeme poznat pravdu o Bohu a o sobě. Ježíš řekl:

  • Jan 8:32 Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.

Ezau hledal svobodu v boji, v toulkách, v podmanění si druhých, v naplnění svých vlastních žádostí a tužeb. Ale čím více těchto věcí dosahoval, tím více byl spoutaný hříchem. Sobectví hledá uspokojení sebe. Nezávislost spoléhá sama na sebe. Obě tyto věci mohou být skryty pod hezkými slovy i skutky. Mohou dokonce vypadat zbožně a dobře. Ale pokud není vyměněno srdce, pokud jsou tam stále tytéž staré kořeny, tak i ovoce bude stejné jako dříve. Dokud se člověk nenarodí shůry, z Ducha svatého, tak nemůže svými skutky potěšit Boha a přinést opravdový užitek druhým lidem.

Boží milost je naprosto zásadní. Ale Ezau jí pohrdl. Dostal milosti skutečně hodně. V prvních osmi verších 36. kapitoly vidíme, že Bůh mu požehnal materiálně. Bůh požehnal jeho rodině, takže se rozmohl a stal se z něj veliký národ. Ale pro Ezaua tyto věci nic neznamenaly. Připadalo mu to tak nějak samozřejmé, normální. Jako by nebylo zač děkovat a vzdávat Bohu chválu.

Jeho srdce nebylo touto Boží milostí proměněno. Jeho srdce se neupínalo k Bohu, který dává svou milost, ale celý jeho život ukazuje na svět, který hrál první housle v Ezauově životě. Hřích si omotal Ezaua kolem prstu a tak se stal Ezau navěky varováním pro všechny, aby nepohrdali Boží milostí a nedali se strhnout svým sobectvím, ale mocí Ducha překonávali své hříšné sklony.

III. Ezaův lid

Poslední věc, na kterou se musíem podívat je lid Edómu, jak je popsaný v této kapitole. Jsou tady tři pokolení Ezauových synů. Jsou zde předáci, náčelníci nebo vůdci lidu z řad Ezauových podomků.

Dále jsou vyjmenovaní králové, kteří také pocházeli z Ezaua. Bůh Ezauovi skutečně velmi požehnal. Ale Ezau je tragickou postavou. Už jsme viděli, že měl zůstat v Boží srdci a také zůstal. Přesto mezi Edómci a Izraelci panovalo nepřátelství.

A. Nepřítel Božího lidu

V této kapitole máme poslední zmínku o Ezaovi v knize Genesis. Je zmiňován i nadále – Ezau, nebo Edóm je ještě asi 200x v Písmu. Jákob nebo Izrael asi desetkrát více. Edóm je vždy dále spojován s nepřátelstvím vůči Izraeli. Teprve král David dobyl Edóm a podřídil Edómce nuceným pracím.

Ale i tam měli potomci Ezaua výhodu – třetí pokolení mohlo začít sloužit Bohu Izraele společně s Izraelci.

  • Deuteronomium 23:9  Synové, kteří se jim narodí, smějí v třetím pokolení vstoupit do Hospodinova shromáždění.

To je něco, co neplatí o žádném jiném lidu. Poslední zmínka o Ezauovi ve Starém zákoně je:

  • Malachiáš 1:2-3 "Zamiloval jsem si vás, praví Hospodin. Vy však se ptáte: »Kde je důkaz, že náš miluješ?« Což nebyl Ezau Jákobův bratr? je výrok Hospodinův. Jákoba jsem si zamiloval, Ezaua však nenávidím. Proto jsem obrátil v poušť jeho hory, jeho dědictví v step pro šakaly."

Verš z listu Židům, který jsme četli na začátku je poslední zmínkou o Ezauovi v Novém zákoně. To nás vede k poslední věci.

B. Varovný příklad pro křesťany

Ezau je varovným příkladem pro křesťany.

Bůh si vybral nevěřícího člověka, aby se stal výstrahou pro věřící. Z jeho života se máme učit o tom, co to znamená lehkovážnost, co znamená dívat se na vnější věci a nepátrat po vnitřních, co to znamená nestřežit srdce.

Slova z listu Židům říkají: Hleďte, aby někdo nepromeškal Boží milost. Vrcholem zjevení Boží milosti je Pán Ježíš Kristus. Pro křesťany je to výzva, aby nezačali ve svém životě spoléhat na sebe, aby nebyli nevěrní nebo se nestali bezbožnými – aby nejednali tak, jako kdyby Bůh nebyl. Je to pro nás výzva, abychom šli ke Kristu a hledali Jeho věci, starali se na prvním místě o Jeho království, dívali se na to, jak můžeme na prvním místě sloužit Bohu, potom bližnímu a teprve nakonec sami sobě.

To nikdy nedokážeme bez Krista. Vraťme se tedy zpátky k Židům 12:

  • Židům 12:1-2 Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. … 12 `Posilněte proto své zemdlené ruce i klesající kolena´ … 15 Dbejte na to, ať nikdo nepromešká Boží milost; … 28-29 Buďme vděčni za to, že dostáváme neotřesitelné království, a služme proto Bohu tak, jak se jemu líbí, s bázní a úctou. Vždyť `náš Bůh je oheň stravující´.

Amen.

Rok

Osnova kázání