Nevystižitelné Kristovo bohatství (Ef 3,8)

Koho zvěstujeme?

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 14. června 2015

Dobré dopoledne, milovaní svatí, pokoj vám a milost. Pán Bůh se nad námi i dnešního dne slitoval a přivedl nás na toto místo, abychom slyšeli Jeho hlas, abychom Ho společně uctívali, abychom byli proměňováni mocí Jeho svatého Ducha skrze Jeho svaté Slovo. Toto Slovo nám dnes říká:

• Efezským 3:8 … mně, daleko nejmenšímu ze všech bratří, byla dána ta milost, abych pohanům zvěstoval nevystižitelné Kristovo bohatství…

Apoštol Pavel píše církvi o církvi. Píše o tajemství, které bylo po celé věky skryté a tím tajemstvím není nic jiného než Kristova církev. Apoštol ji popisoval nádhernými slovy na konci druhé kapitoly, a ve třetí kapitole v tomto svém popisu pokračuje – vede ho až k samotnému vyvrcholení:

• Efezským 3:20-21 Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků!

Ty verše jsou ještě daleko před námi, ale chci, abyste si všimli, co v nich Pavel říká – samotnému Bohu buď sláva (to je reformační Soli Deo Gloria) v církvi a v Kristu Ježíši. Jsou tady dvě věci, kde je Bůh oslavován – Ježíš Kristus, jednorozený Boží syn a církev! K tomu směřuje celý náš oddíl minimálně od poloviny druhé kapitoly. Kristova církve zrcadlí Boží slávu. Místní sbor je fyzickým ztvárněním Kristovy církve a jako takový místní sbor odráží Boží slávu. Ale musí to být místní sbor, který je budován podle Božího slova, který stojí na základě apoštolském a prorockém a jehož úhelným kamenem je sám Kristus Ježíš. Takový sbor, taková církev, je podrobně popsaná v listu Efezským. Je to církev, která se skládá z Božích dětí, z jednotlivých živých duchovních kamenů, z jednotlivých křesťanů, kteří byli vykoupeni Ježíšem Kristem a obdarováni milostí ke službě. To jsme už viděli v předchozím verši, kterým jsme se zabývali minule:

• Efezským 3:7 Jeho služebníkem jsem se stal, když mě Bůh obdaroval svou milostí a působí ve mně svou mocí:

Apoštol mluví o službě Kristovy církve a uvádí sebe jako příklad této služby. Kristova církev slouží Kristovým evangeliem. Toto evangelium je Boží mocí ke spasení pro každého, kdo věří (Ř 1,16-17), toto evangelium volá Židy i pohany k pokání a k víře v Krista, toto evangelium spojuje Židy i pohany do jednoho společného těla – a tím tělem je církev. Když apoštol popsal, že se z Boží milosti stal služebníkem evangelia, přemohl ho úžas a následující dva verše, z nich prvním se budeme zabývat dneska a dalším příště, jsou vsuvkou, která vyjadřuje tento Pavlův úžas nad velikou Boží milostí. „Mně“, říká Pavel, „mně byla dána milost…“ „Kdo jsem já, že jsem dostal takovou milost?“ Ale i když je Pavel přemožený Boží dobrotou, stále se drží svého tématu, neodchyluje se od něj, a vysvětluje, že evangelium je nevystižitelné Kristovo bohatství. Toto bohatství evangelia je jádrem Pavlovy zvěsti. Nikdy nechtěl kázat ani nekázal nic jiného – když psal církvi do Korintu, která byla rozhádaná, protože si někteří mysleli, že jsou obdarovaní více než druzí, a tak se mohou povyšovat nad druhé a oddělovat se od nich, když si mysleli, že mají poznání, jaké nemají ostatní, Pavel jim připomíná, co kázal, když k nim do Korintu přišel:

• 1K 2:1-2 Ani já, bratří, když jsem přišel k vám, nepřišel jsem vám hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo moudrostí. Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.

Pavel nezvěstoval sebe, ale Krista! Nechtěl být proslavený svou moudrostí, ale křížem Ježíše Krista. Nechtěl, aby se doširoka vyprávělo o jeho kazatelském umění a o tom, jak vznešenými slovy vysvětluje evangelium – jeho touhou bylo kázat Krista ukřižovaného! A tohle musí být ta největší touha úplně každého, kdo stojí za kazatelnou, tohle musí být touha každého, kdo svědčí o Kristu, tohle je touha Kristovy církve a proto nechce poslouchat nikoho, kdo nekáže na prvním místě Krista ukřižovaného. A pokud někdo takový přijde a káže sebe, své zkušenost, své nápady, své myšlenky, své vzdělání, svou moudrost, svou výřečnost a další lidé mu s ochotou naslouchají, můžete si být skoro stoprocentně jistí, že se naplňuje Boží slovo:

• 2 Timoteovi 4:3-4 Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím.

Křesťan je zrozen z pravdy (J 18,37), je Kristovou ovečkou a proto zná hlas svého pastýře, hlas pravdy (J 10,27), slyší slovo pravdy a chce mu naslouchat (1J 4,6). Ale ani tyhle věci nevylučují, že Kristova ovečka zabloudí. Náš dnešní text nám ukazuje, na co se máme soustředit, abychom nezabloudili, na co se máme soustředit, abychom zvěstovali Krista a Jeho cestu spasení, a ne sebe a naší vlastní cestu spasení. Na životě apoštola Pavla se můžeme učit o tom, jak moc potřebujeme pokoru, milost a jak je nezbytné, abychom stále lépe znali a poznávali nevystižitelné Kristovo bohatství. Podívejme se tedy na tyto tři věci:

I. Pokora

• Efezským 3:8 … mně, daleko nejmenšímu ze všech bratří, byla dána ta milost, abych pohanům zvěstoval nevystižitelné Kristovo bohatství…

Apoštol o sobě mluví jako o nejmenším ze všech bratří. Doslova tam stojí, že je menší než nejmenších ze všech svatých. Pavel tam neříká, že je nejmenší z apoštolů, jak to říká třeba v 1K 15,9, ale tvrdí, že je nejmenší ze všech svatých. Kdo jsou ti svatí, o kterých je tady řeč? Odpověď je jednoduchá a už jsme o tom mluvili několikrát v listu Efezským. Svatí, to jsou prostě křesťané. Křesťan je ten, kdo byl oddělen pro Boha, a proto je svatý. Byl vykoupen Kristovou krví a tou krví byl také posvěcen – a proto je svatý. Není to někdo, kdo žije dokonalý a svatý život, ačkoliv žít takovým životem je cílem každého křesťana. Apoštol Petr nám toto povolání připomíná:

• 1 Petrův 1:16  Vždyť je psáno: ‚Svatí buďte, neboť já jsem svatý.‘

A o něco dále Petr napsal na adresu, křesťanů, církve:

• 1 Petrův 2:9 Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý…

Křesťané jsou nazváni svatými – ne proto, že by žili takto svatě, ale proto, že byli odděleni pro Boha a cele se Bohu oddali. Křesťan není někdo, kdo by žil polovičatý život – že by byl polosvatý. Křesťan není dokonalý, ale jeho oddělení pro Boha je úplné, protože to není jeho práce, jeho snaha a jeho úsilí, ale je to dílo Boží. Bůh toto dílo začal a Bůh ho také dokončí. Proto o nás Bůh může říci, že jsme svatí.

Kdo by potom o sobě v tomto smyslu mohl říct, že je nejmenší ze svatých? Že je jenom takový malý, ubohý, nehodný křesťan? Moji milí, to je něco, co by měl prohlásit každý křesťan, protože nikdo z nás, jak jsme tady, si ani v nejmenším nezaslouží, aby byl nazýván křesťanem, aby byl označen jako svatý. Jsme spaseni jenom z milosti, jsme svatí jenom z milosti. Už tento fakt sám o sobě nám říká, před Bohem jsme na tom všichni stejně, protože nikdo z nás si nezaslouží ani špetku milosti, kterou nám Bůh daroval. Nikdo nemůže říct, že má právo nebo nárok na spasení. V tomto smyslu musí každý z nás sám o sobě uvažovat jako o nejmenším ze svatých.

To není naše přirozenost. Nebyla to ani přirozenost učedníků. Vzpomínáte si na to, co se stalo, když učedníci měli poslední večeři s Pánem v horní místnosti? Všem jim umyl nohy, potom lámal chléb a pil víno a ustanovil Památku Páně. A víte, co se stalo hned potom? Lukáš nám to zapsal:

• Lukáš 22:24 Vznikl mezi nimi spor, kdo z nich je asi největší.

To je naše přirozenost! Nebylo to poprvé, co se učedníci takto dohadovali. Při jiné příležitosti Ježíš postavil mezi ně malé dítě, aby jim ukázal, kdo je největší. A jindy – když Jakub a Jan chtěli sedět po jeho pravici a levici, je odkázal na své utrpení, aby jim vysvětlil, v čem ho budou následovat. Podobně apoštol Pavel připomíná křesťanům ve Filipis, aby pokládali jeden druhého za přednějšího než sebe, a potom dodává:

• Filipským 2:5 Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši:

Tady bychom mohli porozumět, proč se apoštol Pavel označuje za menšího, než je nejmenší ze všech svatých. Nejde o žádnou falešnou skromnost, jak by se klidně mohlo někomu zdát – tohle je skutečná křesťanská pokora. Jak to víme? Poznáme to podle slov Pána Ježíše:

• Mt 20:26-28 Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Tak, jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.

Pavel netoužil po velikosti, ale jeho touhou bylo sloužit. A sloužil z celého srdce a celým svým životem. Za jeho slovy stojí jeho služba, jeho práce, jeho kázání Krista ukřižovaného. A také vytrvalý úžas nad tím, že si Bůh vybral takového člověka, jako byl on. Pavel žasne nad tím, jak si Bůh mohl vybrat hříšníka a svěřit mu svaté dílo.

• 1 Timoteovi 1:15 Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já k nim patřím na prvním místě.

Pavel nikdy nezapomněl na to, kým byl před tím, než se obrátil, z jakého bahna ho Bůh vytáhl a nepřestal se tomu nikdy divit. Tohle vědomí v něm vyvolávalo vděčnost a chválu. Ale byla tady ještě jedna věc, která Pavla naplňovala nemenším úžasem – Pavel byl pronásledovatel církve. To, co tady popisuje jako nevystižitelné bohatství Kristovo, bylo něčím, co chtěl zničit. Dělal všechno pro to, aby zlikvidoval Kristovu církev. Pronásledoval učedníky – nejenom muže, ale i ženy a dával je spoutat a uvěznit (Sk 22,4). Říká, že víru v Krista pronásledoval až na smrt. Proto také o sobě říká, že byl:

• 1 Timoteovi 1:13 …rouhač, pronásledovatel a násilník.

Ale Bůh mu daroval milost a nejen to – svěřil mu službu budování církve – té církve, kterou chtěl předtím zničit. Proto o sobě Pavel smýšlí tak nízko a říká, že je menší, než nejmenší ze všech svatých. A tohle smýšlení si musíme osvojit i my. Chápu, že to není smýšlení dnešní doby. Psychologie nám říká, že o sobě musíme smýšlet vysoko, že musíme mít sebevědomí, že musíme milovat sami sebe, že musíme na prvním místě sami sebe umět náležitě ocenit.

Ale podívejte se, jak je to daleko od toho, co nás tady učí Písmo! Bůh nás vede k tomu, abychom byli pokorní. Proč? Protože jenom tehdy může vyniknout sláva evangelia Ježíše Krista, jenom tehdy bude On vyvýšen, když my se před Ním skloníme až do prachu. Z toho vyplývá, koho budeme kázat. Jestliže budeme pokorní, potom bude Kristus vyvýšen. To byl hlavní důvod, proč se jeden z největších anglicky mluvících evangelistů všech dob, George Whitefield, modlil: „Pane, dej mi pokoru, nebo budu zatracen.“ A v jednom kázání řekl: „Ať je mé jméno zapomenuto, ať jsem klidně pošlapán nohama všech lidí, jestliže tím bude oslaven Ježíš.“

Ale nesmíme si plést pokoru se slabostí. Musíme se ujistit o tom, že biblická pokora neznamená slabost. V našem textu je pokora spojená se zvěstováním evangelia, s vyhlašováním dobré zprávy. A je tam slovo, které znamená oznamovat dobrou zprávu jako vyslanec, jako herald, jako posel, který přináší tu nejlepší zprávu, kterou může svět slyšet. Takový posel nemůže být slaboch, protože jinak by nikdy žádnou zprávu nedoručil. Vidíme tedy, že biblická pokora je spojená s odvahou.

Apoštol mluví o tom, že měl zvěstovat dobrou zprávu pohanům. Protože zvěstoval dobrou zprávu pohanům, dostal se do vězení, protože zvěstoval dobrou zprávu pohanům, byl právě ve Filipis zbičován. Protože zvěstoval dobrou zprávu pohanům, Židé ho chtěli úkladně zavraždit. Tím hlavním důvodem, proč se tyto věci v životě apoštola Pavla děly, nebylo to, že by byl pokorný. Tím hlavním důvodem bylo, že zvěstoval Krista. Ale Krista mohl tímto způsobem zvěstovat jenom proto, že byl pokorný. A to je výzva pro nás.

Být pokorný znamená přestat spoléhat sám na sebe. Být pokorný znamená vložit všechnu svou důvěru do rukou samotného Boha. A v okamžiku, kdy to člověk udělá, už nemá problém s tím, aby řekl, že je nejmenší ze všech bratří. Potom už není nic tak malé, že by to křesťan nemohl udělat. V takové chvíli už není žádná služba, která by byla pod mou úroveň. Pokud jsem nejmenší ze všech svatých, potom i ta nejmenší služba je výsadou. Potom mohu s radostí přijít o půl hodiny dříve do shromáždění a připravit všechny věci pro bratry a sestry, aby se mohla církev sejít a nikdo už se nemusel starat o přípravu místnosti, o Bible nebo o občerstvení. Jestliže vidíme sami sebe jako nejmenší ze všech svatých, potom nebudeme mít problém s tím, abychom zůstali o půl hodiny déle a uklidili po svatých, možná umyli nádobí, vyluxovali koberec nebo utřeli zašpiněné stoly. Ježíš neměl problém s tím, aby umyl špinavé nohy svých učedníků. On nám dal příklad, abychom i my jednali jako On – a to znamená na prvním místě, že budeme jednat se stejnou pokorou. Právě tak bude On vyvýšen v našich životech. Abychom ale mohli takto jednat, nezbytně potřebujeme Boží:

II. Milost

Milost je předpokladem, který stojí za veškerou pokorou. Čím více rozumíme Boží milosti, tím lépe budeme rozumět tomu, jak malí doopravdy jsme. Apoštol Pavel tady říká, že mu:

• Efezským 3:8 … byla dána ta milost, aby pohanům zvěstoval nevystižitelné Kristovo bohatství…

Je tady pár věcí, u kterých se musíme na chviličku zastavit. Především Pavel zdůrazňuje, že mu byla dána ta milost. Odkazuje tím na předchozí verš, kde mluvil o tom, že ho Bůh obdaroval svou milostí a působí v něm svou mocí. Milost, o které je tady řeč, je milostí ke službě, a konkrétně ke kázání evangelia pohanům. Jenom Boží milost nás může uschopnit k takové práci.

• 1 Korintským 15:10 Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni jsem se napracoval - nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou.

Naše znovuzrození je dílem Boží milosti. Naše obrácení má kořeny a nejvlastnější důvod v Boží milosti, která byla darovaná hříšníkům. Svůj křesťanský život život žijeme z pouhé milosti. Jsme svatí, protože Bůh se nad námi smiloval a dal nám svou milost. Sloužíme Kristu a zvěstujeme evangelium lidem, kolem nás, pohanům, jenom z Boží milosti. Bez milosti nemůžeme nic a bez milosti také nic nejsme.

• Ef 4:7 Každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování.

To že tady stojím a vysvětluji vám Boží slovo, je dílo Boží milosti ve mně a skrze mě, je to milost, která mi byla dána podle Kristova obdarování. Křesťan nemůže být křesťanem bez milosti. Podobně služebník nemůže být služebníkem bez milosti. Ale pokud je služebníkem jenom z milosti, potom jeho služba nemůže být něčím, čím se bude chlubit nebo co bude sloužit k jeho vyvýšení. Je to přesně naopak – vědomí, že naše služba je jenom z milosti, nás vede k pokoře a k větší závislosti na samotném Bohu.

A Boží slovo nám to v našem textu chce skutečně zdůraznit, proto tam čteme, že Pavlovi byla dána milost. Sloveso, které je tam použité, je v pasívu, což umocňuje ten význam závislosti – nezáleží na Pavlovi, ale na Bohu, který ho svou milostí obdaroval. Pavel je pasivním příjemcem Boží milosti. Ono to s milostí ani nemůže být jinak – milost musí být darovaná, nemůže být zasloužená nebo nějak odpracovaná. Tohle nás velmi pokořuje, protože nám to říká, že nezáleží na nás, ale na Bohu. Ale my chceme mít nějaký podíl na spasení. Nechceme být naprosto závislí. Ovšem musíme si uvědomit, že přesně o tom je milost. Když mluvíme o daru, že ten podstatný není obdarovaný, ale dárce. Někdy ale na tomto místě lidé namítají, že přece záleží na nás, protože záleží na tom, jestli dar přijmeme či nikoliv. Takhle to skutečně může fungovat s lidskými dary, ale rozhodně to tak není s dary Božími. Myslím, že všichni se shodneme na tom, že lidský život, fyzický život, je Božím darem. V tomto smyslu je to také dar Boží milosti, nic jiného. Kolik z vás se rozhodlo, že tento dar života přijme? Kolik z vás učinilo rozhodnutí před tím, než jste byli počati, že chcete mít tento život? A žijete tedy celý život s tím strašlivým pocitem, že jste ubohé, bezduché loutky, které si nemohly zvolit, zda budou žít či nikoliv? Žijete s tím, že Bůh je strašlivé monstrum, protože se nezávisle na vás rozhodl, že vám dá život a vy jste k tomu nemohli říci vůbec nic? Nic takového! Jste vděční za to, že vám Bůh dal život a chválíte Ho za to – každý den mu máme děkovat za tuhle ohromnou milost. Úplně stejně to platí o duchovním životě, který nám Bůh dal a právě tak je to se službou.

Z Boží milosti jsme se znovuzrodili, z Boží milosti jsme byli obdarováni ke službě, z Boží milosti jsme uschopněni a sloužíme ze síly, kterou v nás Bůh působí. To celé je dar Boží milosti. Pavel káže evangelium, zvěstuje Krista:

• Koloským 1:28-29 Jeho zvěstujeme, když se vší moudrostí napomínáme a učíme všechny lidi, abychom je mohli přivést před Boha jako dokonalé v Kristu. O to se snažím a zápasím tak, jak on ve mně působí svou silou.

Když tedy mluvíme o darované Boží milosti, mluvíme o samotném jádru evangelia – evangelium je Boží moc ke spasení. Spasení je darem Boží milosti (Ef 2,8-10), není výsledkem lidského úsilí ani lidské snahy (Ř 9,16). Stejně tak pokorná služba evangeliu, je služba, která musí být postavena pouze na Boží milosti. Nikdo se nemůže postavit a kázat evangelium bez Boží milosti – a to jak co se týče obsahu, tak co se týče procesu. Jestliže naše služba není zakořeněná v Boží milosti, není to služba Bohu, není to služba, která by vedla k Boží slávě, není to služba, která by vedla ke spasení duší.

To nás vede k poslednímu bodu dnešního kázání, vede nás to k tomu, odkud se to všechno odvíjí a kam to všechno také směřuje, vede nás to ke společnému jmenovateli pokory, milosti, služby, kázání evangelia i evangelia samotného – poselstvím evangelia, mocí evangelia, silou evangelia i milostí evangelia je nevystižitelné bohatství Kristovo.

III. Kristovo bohatství

Tady je jádro celého našeho poselství – a nejenom poselství, ale tady je samotné jádro celého křesťanského života. Nevystižitelné bohatství Kristovo! Co to je? Co je tímto bohatstvím? V originále je slovo bohatství nebo také hojnost či nadbytek, jak bychom to mohli také přeložit. A toto slovo je v jednotném čísle. Je to jedno bohatství, nevystižitelné Kristovo bohatství. Tímto bohatstvím je Kristus sám. Je to osoba Ježíše Krista. V Něm a skrze Něj je všechno a mimo Něj není nic. Skrze Něj máme přístup k milosti, když poznáváme Krista, On roste a my se zmenšujeme, On je obsahem našeho poselství, On je dobrou zprávou, kterou zvěstujeme, On sám je jádrem i mocí samotného evangelia, v Něm je věčný život i všechno duchovní požehnání nebeských věcí. Bez Krista nemáme vůbec nic.

• Fp 3:8-10 … všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic, abych získal Krista a nalezen byl v něm … abych poznal jej

Abych poznal Krista! Ne abych se dozvěděl o Něm, abych získal víc vědomostí, nebo abych měl větší poznání Krista, ale abych poznal Jeho samotného, abych s Ním měl hluboký osobní vztah. Víte dobře, že v Písmu jsou popsaní lidé, kteří se hlásili ke Kristu, kteří věděli o Kristu, kteří dokonce zakoušeli něco z Jeho moci, protože mluví o prorokování v Kristově jménu a vymítání démonů a o mocných činech. Přesto Kristus říká: „Nikdy jsem vás neznal!“ (Mt 7,23). Jak strašlivá jsou tato slova! Jak obrovský sebeklam se za nimi skrývá! Ti lidé lhali sami sobě, moji milí. Nikdy skutečně nepoznali Krista, nikdy neměli opravdovou touhu znát Jej – znát Krista samotného, mít s Ním vztah, trávit s Ním svůj čas v modlitební komůrce, okusit nádheru a nevystižitelnost Jeho bohatství.

Víte co? Pro ně byl jenom prostředkem, náboženským prostředkem, jak dělat velké věci, jak vyvýšit sebe sama, jak ukázat na sebe, jak získat něco pro sebe – jak získat slávu, úctu druhých lidí, jak zazářit. Tito lidé nikdy nebyli nejmenší z nejmenších svatých, tito lidé nikdy nepoznali, co je to milost, protože předkládali Pánu své vlastní zásluhy. Oni byli velcí ve svých očích a Kristus byl jenom prostředkem, jak se vyhnout peklu a jak mít mnohem lepší a příjemnější život. To je ale lidské náboženství, to je rouhání a nic jiného. Tito lidé nikdy nezvěstovali Krista, ačkoliv používali Jeho jméno, ačkoliv se zaštiťovali vírou v Něj! Ale Kristus nikdy nebyl tím nejdůležitějším v jejich životě, nikdy nebyl středem jejich poselství, nikdy nebyl dobrou zprávou, kterou by zvěstovali, nikdy nebyl tou jedinou milostí a jediným přístupem k Bohu a do Jeho království. Nikdy nepokládali všechno za ztrátu, nikdy neodepsali všechno pro Krista, nikdy nechtěli získat jenom Jej, a to za každou cenu, ať to stojí, co to stojí. Tohle totiž znamená nevystižitelné Kristovo bohatství! Znamená to, že Kristus je vším a já ničím, znamená to, že On roste a já se zmenšuji. Znamená to, že On je tou nejlepší zprávou pro člověka.

Pavlovi byla dána milost, aby pohanům zvěstoval nevystižitelné Kristovo bohatství. Moji milí, tohle je povolání každého, kdo obdržel Boží milost – kázat Krista, být svědkem Ježíše Krista, žít Krista, milovat Krista, vyhlašovat Krista. Každý nebude jako Pavel, aby cestoval až na konec světa a vyhlašoval evangelium pohanům, ale každý má své místo tam, kam ho Pán postavil.

• Sk 1:8 ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky

Přijali jste Boží milost, přijali jste dar věčného života, přijali jste Ducha svatého a nyní z vašich životů poplynou proudy živé vody – to je svědectví o tom, který jediný je životem, o Ježíši Kristu. On je naším poselstvím, milí křesťané. Kristus musí být středem každého kázání Božího slova, On musí být tím nejdůležitějším v našem svědectví. Ne zprávy ze světa, ne politické dění, ne návody, jak žít nebo vychovávat děti, ale nevystižitelné bohatství Kristovo.

Toto bohatství je nevystižitelné – to slovo se dá také přeložit jako nevystopovatelné, nepochopitelné, neproniknutelné. Nejde o to, že bychom ho nemohli poznat – poznáváme Krista a naší touhou je znát Ho víc, ale jde o to, že je nevyčerpatelné, že je tak hluboké, že nikdy nedosáhneme až na konec. Celou věčnost strávíme tím, že budeme poznávat Jeho velikost, nádheru a slávu. Právě o tom je věčný život, jak dosvědčuje apoštol Jan:

• Jan 17:3 A toto je život věčný: Aby poznávali tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. (ČSP)

Moje otázka tedy zní: Znáte Krista? Poznáváte Krista? Toužíte z celého srdce poznat nevyčerpatelné a nedostižné bohatství Kristovo? Toužíte vědět víc o Jeho slávě, kterou měl u Otce před stvořením světa? Poznáváte Krista ve stvoření světa, kdy společně s Otce a Duchem svatým řekl:

• Genesis 1:26 Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.

Rozumíte stále více tomu, jak se Boží syn zjevoval v době Starého zákona? Poznáváte Ho v ohni hořícího keře? Poznáváte Ho v ohnivém a oblakovém sloupu? Poznáváte Ho v duchovní skále, která putovala čtyřicet let společně s Izraelci pouští? Poznáváte Krista v Izajášově vidění Panovníka Hospodina v chrámu v Izajášovi 6? Poznáváte Krista v proroctvích, jako je proroctví o narození dítěte od proroka Izajáše?

• Izajáš 9:5 Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: "Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje."

Poznáváte Krista v Jeho vtělení, kdy se Slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi? Toužíte víc porozumět tomu, že se vzdal své slávy a stal se člověkem? Chcete vědět, jak nekonečný Bůh a z ženy narozený člověk přebývají v jednom těle? To je nevystižitelné bohatství Kristovo! Rozumíte tomu, že vládce a stvořitel světa se stal služebníkem? Poznáváte na Kristovu životu, že On žil tak, jak bychom měli žít my a že zemřel tak, jak bychom měli zemřít my? Že Boží syn na sebe vzal naše hříchy a vnesl je na kříž? Že na kříži byl oddělen od svého nebeského Otce a byl na Něj vylit Boží hněv kvůli mým hříchům? Znáte Krista právě takto? Byl ukřižován, zemřel a byl pohřben. Třetího dne vstal z mrtvých, vystoupil na nebesa, sedí po pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Chcete znát bohatství Krista? Přijde jako válečník, který bude pást národy železnou berlou, který bude soudit svět, přijde jako soudce a jeho plášť bude zbrocený krví Jeho nepřátel! Právě zde nacházíme nevýslovné bohatství Kristovo. Je to Kristus, jehož bohatství znáte? Je to Kristus, jehož milost vám byla dána? Je to Kristus, jehož velikost vás sráží do prachu země mezi nejmenší z Jeho svatých? Je-li to tak, radujte se, moji milí, protože vaše jména jsou zapsaná v nebesích. Ale pokud ne, proste Boha a volejte k Němu, aby se nad vámi smiloval a dal vám poznat svého Syna a Jeho nevystižitelné bohatství.