Pochopte Pánovu vůli! (Ef 5,17-18)

Příkaz k naplnění Duchem svatým

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 7. října 2018

Pokoj vám a milost, milovaní svatí, milí přátelé a hosté. Znovu se společně vracíme do listu Efezským. Jsme v páté kapitole tohoto mocného a hlubokého listu, v němž Pavel nejprve důkladně vysvětlil biblické učení o spasení z milosti skrze víru a od čtvrté kapitoly toto učení aplikuje do životů křesťanů. Budeme číst text od prvního do dvacátého verše páté kapitoly a potom se budeme zabývat v. 17-18.

V první části svého listu mluví apoštol o našem postavení před Bohem. Ačkoliv jsme byli mrtví v hříchu, Bůh nás obživil a vzkřísil spolu s Kristem a uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši (Ef 2,6). Jsme posazeni s Kristem v nebesích – to je ohromující zpráva evangelia! Každý, kdo věří v Krista, nejenomže nezahyne, jak říká Jan 3,16, ale už je posazen spolu s Kristem v nebesích. Stále znovu se lidé ptají na to, jak je to s jistotou spasení. Může člověk, který uvěřil v Krista, odpadnout a nakonec skončit ve věčném odsouzení. Z objektivního hlediska je to nemožné – a tady je jeden z důvodů. Všichni, kdo uvěřili, kdo byli Bohem vzkříšeni z mrtvých a byli posazeni s Kristem v nebesích! To je duchovní realita. Co by se asi muselo stát, aby byli vyrváni z Krista, aby byli sraženi z nebeských míst, aby byli znovu uvedeni do stavu duchovní smrti? Takové myšlenky nedávají smysl.

Ze subjektivního hlediska je to trochu jiné – Písmo nám říká, že člověk může nějaký čas – dokonce dlouhý čas – vypadat jako křesťan, žít navenek jako křesťan, vyznávat, že je křesťan, ale přesto nemusí patřit Kristu a tedy ve skutečnosti není křesťanem, nebyl vzkříšen z duchovní smrti, nikdy nebyl posazen na nebeských místech spolu s Kristem. A když přijde pronásledování pro to Slovo, pro evangelium, kvůli Kristu, nebo se lákadla světa stanou dostatečně velkými, zdánlivý křesťanský život jde stranou a projeví se pravá povaha věci – že srdce ve skutečnosti nikdy nebylo proměněno Boží milostí, a že takový člověk žil jenom své náboženství, které na povrchu vypadalo křesťansky, ale nikdy neměl skutečný vztah s Ježíšem Kristem, nikdy s ním nebyl posazen na nebeských místech.

Křesťan byl před stvořením světa vyvolen k tomu, aby se stal Božím dítětem, duchovně byl ve svém znovuzrození již posazen spolu s Kristem na nebeská místa a fyzicky nyní žije jako Boží dítě. Od poloviny čtvrté kapitoly se mluví o tom, jak máme žít – už ne jako pohané (Ef 4,17), ale jako Boží děti (Ef 5,1). Charakteristickou známkou Božích dětí je život podle Boží vůle – a přesně o tom je náš dnešní text. Máme před sebou dva verše, které jsou velmi podobné – v první polovině je negativní příkaz – máme něco odložit, něčeho se vzdát a do kontrastu k tomu je dá pozitivní příkaz – máme něco přijmout. Je tu návaznost na to, co Pavel napsal ve čtvrté kapitole:

  • Ef 4:22-24 Odložte dřívější způsob života, staré lidství, které hyne klamnými vášněmi, obnovte se duchovním smýšlením, oblecte nové lidství, stvořené k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy.

Pojďme teď do našeho textu, který začíná malým slovíčkem, u kterého musíme chvíli zůstat:

I. „Proto“ (kontext)

Doufám, že už jsme z listu Efezským pochopili, jak důležitá jsou malá nenápadná slovíčka v Božím slově. Často hrají zásadní význam, jako jsme to viděli ve čtvrtém verši druhé kapitoly, kde se nachází jedno z největších „ale“ v celém Písmu – byli jste mrtví v hříchu a pod Božím hněvem, ale Bůh bohatý v milosrdenství vás ze své lásky zachránil (Ef 2,4). Ale Bůh! Také v našem dnešním je takové malé slovo, za kterým se skrývá veliký obsah – je to slovíčko „proto“.

  • Ef 5:17 Proto nebuďte nerozumní, ale hleďte pochopit, co je vůle Páně.

Pavlík překládá „pro tuto příčinu“, což je asi nejlepší vyjádření toho, co v originále je. Otázka, která okamžitě přijde na mysl, je – pro jakou příčinu? Na co toto slovo odkazuje? Toto slovo (v originále jsou to slova dvě: pro toto, kvůli tomuto) nás vede k bezprostřednímu kontextu našeho oddílu. Od osmého verše se mluví o tom, že ačkoliv jsme byli tmou, byli jsme učiněni světlem a máme žít jako děti světla. Nemáme se podílet na neužitečných skutcích tmy (Ef 5,11), ale máme je odhalovat tím, že sami budeme světlem – ve slovech i skutcích.

A patnáctý a šestnáctý verš vybízejí k moudrosti, která se bude projevovat velmi prakticky – křesťan není člověk, který by marnil svůj čas prázdnými věcmi nebo aktivitami, které nemohou nasytit duši, ale naopak vykupuje svůj čas, protože ví, že nastaly dny zlé. To je ta hlavní příčina, o které se mluví na začátku sedmnáctého verše.

Nastaly dny zlé – proto nemůžeme být nerozumní, proto nemůžeme žít nemoudře, proto nemůžeme jen tak marnit svůj čas a naplňovat ho zábavou, světskými věcmi, koníčky, hraním her na počítači, sledováním televizních seriálů nebo nekonečným surfováním po internetu a diskuzemi na sociálních sítích. Možná to tak nevypadá, ale Písmo nám říká, že žijeme ve zlé době, že tento nynější věk je zlý (Ga 1,4). Ale křesťan byl z tohoto zlého věku vysvobozen Kristem. Nebude smeten Božím hněvem, který přichází na tento svět. Proto nebuďte nerozumní!

Svět, ve kterém žijeme, je odsouzeným světem. Někdy se nám tomu ani nechce věřit – zvlášť, když vidíme nádheru Božího stvoření, když obdivujeme krásu, kterou Bůh do tohoto světa vložil. Přesto musíme mít na paměti, že tato krása jen dočasná a nadto, je padlá. Všechna ta nádhera, ze které se můžeme a právem máme těšit v tomto světě, je pomíjivá a je skrze naskrz prosáklá hříchem. Ve všem se skrývá osten smrti. Někde je vidět více a někde je vidět méně. Písmo přirovnává lidský život k životu trávy, která je zasetá, vzejde, rozkvete, uvadne a uschne. A vítr jí rozmetá do všech stran. Byla tady a není. Právě tak je to s lidským životem – ukáže se jako pára a už tu není. Proto zakoušíme niternou bolest, kvůli tomu prožíváme marnost. Spolu s moudrým králem Šalomounem, nejmoudřejším ze všech lidí, vyznáváme:

  • Kazatel 1:2 … pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí.

Proto! Proto nebuďte nerozumní! Byli jste vysvobozeni z moci tmy, byli jste vykoupeni z moci smrti, byli jste učiněni světlem, ačkoliv jste byli tmou, byli jste oživeni, i když jste byli duchovně mrtví, Bůh vám dal světlo života, proto už nemůžete žít jako pohané. O nich čteme, že:

  • Efezským 4:18-19 Mají zatemnělou mysl a odcizili se Božímu životu pro svou nevědomost a zatvrzelé srdce. Otupěli, propadli bezuzdnosti a s chtivostí dělají hanebné věci.

Oni nevnímají prázdnotu tohoto světa, nevnímají marnost, nebo alespoň ne do té míry, že by je to vedlo k pokání a k hledání Boha a jeho spravedlnosti. Otupěli a mají zatvrzelé srdce. Nejspíš zakoušejí marnost tohoto světa, protože jsou konfrontováni těžkými věcmi, smrtí i prázdnotou, ale vede je to jenom k tomu, že chtějí tuto prázdnotu naplnit dalšími a dalšími věcmi, zážitky, zkušenostmi, hromaděním další prázdnoty, chtějí nasytit své oko viděním, chtějí naplnit své ucho slyšením, chtějí naplnit vyhladovělou duši mrtvými pocity, které je nikdy nemohou uspokojit, které nikdy nemohou nasytit – víc věcí, víc přátel, další přátelé, další aktivity, další fotka na instagramu, další navštívené místo, další utracené peníze, další seriál v televizi, nová počítačová hra, nový koníček, další párty, znovu a znovu a stále dokola. Marnost, marnost, marnost. Ale ve skutečnosti je to jen útěk před realitou tohoto života, před realitou tohoto zlého věku.

Nastaly dny zlé, proto nepromarněte tento život, nesnažte se ho naplnit prázdnými věcmi, které nejsou k Boží slávě a ke spasení duše.

  • Ž 62:2-3 Jen v Bohu se ztiší duše má, od něho vzejde mi spása. Jen on je má skála, má spása, můj nedobytný hrad, mnou nikdy nic neotřese.

A to nás vede k dalším slovům v 17. verši a k dalšímu bodu kázání:

II. Poznejte Pánovu vůli!

  • Ef 5:17 Proto nebuďte nerozumní, ale hleďte pochopit, co je vůle Páně.

Před sebou máme první dvojici protikladných příkazů. Jsou tu dva rozkazy, které stojí proti sobě – mezi nimi je spojka ALE. To nám ukazuje na protiklady, které Pavel staví proti sobě. Na jedné straně je nerozum a na druhé straně je porozumění tomu, co je vůle Páně.

‚Nebuďte nerozumní‘ tedy neznamená jenom obyčejnou lidskou hloupost nebo nepochopení, ale jde to mnohem dál. Nerozumný je ten, kdo nerozpoznává vůli Pána. Sebemoudřejší a sebevzdělanější nevěřící člověk je v tomto smyslu nerozumný, pošetilý. Dokonce Písmo o takovém člověku říká, že je to hlupák, bloud.

  • Žalm 14:1 Bloud si v srdci říká: „Bůh tu není.“

Každý, kdo si ve svém srdci říká, že Bůh tu není, že tady není nikdo, kdo má absolutní autoritu a komu se jednou budou všichni zodpovídat, je hlupák. Může mít vystudované nejlepší univerzity, může mít uhlazené chování, může podporovat charitu, žít skromně a být ohleduplný, přesto o takovém člověku Bůh sám prohlašuje, že je to hlupák, pošetilec, nemá rozum. Proč? Protože popírá tu zásadní skutečnost, která je zjevná ze stvoření, která je zjevná skrze svědomí a která je zjevná skrze Boží slovo – totiž, že je tady Stvořitel, který bude jednoho dne volat celé své stvoření k zodpovědnosti. Takový člověk musí činit pokání, litovat své nevěry, pokořit se před Bohem a věřit v Ježíše Krista – teprve potom vstoupí na cestu skutečné moudrosti, protože veškerá moudrost začíná u bázně před Hospodinem a je bytostně spojená s osobou Pána Ježíše Krista, který je naší moudrostí. A musíme dodat, že takto nerozumní jsme byli my všichni. Nikdo nebyl výjimkou, nikdo z nás nenarodil jako křesťan, všichni jsme byli stejnými hlupáky, byli jsme vzbouřenci, a všichni jsme museli činit pokání.

Ale musíme si uvědomit, že náš text není na prvním místě o tomto druhu hlupáků. Náš text je určen křesťanům, věřícím. Je určen lidem, kteří poznali tu pravou moudrost, která je v Kristu. Ale to ještě neznamená, že se skutečně stali moudrými. Mnoho křesťanů zapomnělo odložit svou pošetilost a stále ještě potřebuje slyšet slova apoštola – nebuďte nerozumní! Vždyť nastaly dny zlé! Jak chcete obstát v tomto světě před Boží tváří i před tváří Božího lidu, pokud budete dál pokračovat ve své nerozumnosti?

Tato výzva je určená křesťanům. Jak je možné, se Boží dítě bude stále držet pošetilosti? Odpověď není příliš složitá a najdeme ji v kontextu našeho textu. Podívejte se jenom do páté kapitoly – pokud člověk neovládá svůj jazyk (v. 3-4), stojí na cestě pošetilců. Pokud křesťan nedává pozor na své uši – na to, co poslouchá a jak poslouchá (v. 6), už vysedává s posměvači. Špatná společnost kazí dobré mravy (1K 15,33), ale když křesťan vyhledává společenství s bezbožníky, nestane se moudrým, ale hlupákem. Už to samo je známkou hlouposti. Když se křesťan podílí na neužitečných skutcích tmy, místo aby je správně pojmenoval a vnesl do nich Kristovo světlo, je to pošetilost a stává se nerozumným, přesně jak o tom mluví náš text. Když křesťan duchovně dříme, spí, nebdí, nezáří mu Kristus, žije v pošetilosti a nedělá čest svému Spasiteli Pánu Ježíši Kristu. Proto nebuďte nerozumní!

Slovo, které je tady použité, není jenom obyčejné být, ale je to slovo stát se, vzniknout, nastat, existovat. Nestaňte se nerozumnými, nebuďte způsobem svého života pošetilci, ať nejste ve své existenci jako hlupáci. Je tady rozkaz. Je to jasné vyjádření Boží vůle. Křesťan nemůže žít, projevovat se, existovat jako pošetilec.

Ale podstata problému není v jednotlivých skutcích samotných, ale v nastavení srdce. A tady se dostáváme k tomu kontrastu v 17. verši. Abychom do důsledků pochopili, co je nerozum, pošetilost v životě křesťana, musíme to vidět optikou druhé poloviny tohoto verše. A druhá polovina tohoto verše mluví o pochopení Pánovy vůle. Opak nerozumu je poznání Boží vůle. Takže ve skutečnosti nemusí člověk děůat nějaké hříšné, hloupé, bláznivé nebo zbytečné věci – stačí „jen“ žít mimo zjevenou Boží vůli. Jinými slovy žít jako ignorant, žít lhostejně k tomu, co říká Bůh, nedbat na Boží slovo, neposlouchat napomínání bratrů a sester, nevšímat si Boží ruky na svém životě. Pokud někdo takto žije, je nerozumný a jeho život bude naplněn důsledky takového nerozumu – bude plný trápení, bolesti a zraňování druhých. Co tedy máme dělat, abychom nebyli nerozumní? Máme poznávat Boží vůli!

Je zajímavé, jaké Duch svatý použil slovo k popisu poznání Boží vůle. Je to slovo, které jde mnohem dál, než je pouhé poznání faktů. Je to slovo, které souvisí s moudrostí, což je bezprostřední kontext našeho verše. V českých překladech překladatelé volili vesměs mezi dvěma slovy – chápat a rozumět. Sloveso syniémi, které tady je, se ale používá ve smyslu praktickém, aplikovaném. Člověk může dobře rozumět tomu, že se má rozhlédnout, než bude přecházet silnici, přesto to ne vždycky udělá. Ví, co má udělat, ale neudělá to. A právě sem směřuje sloveso v našem textu. V negativním slova smyslu je toto slovo použité např. ve Skutcích 13,27, kde je psáno, že obyvatelé Jeruzaléma nepoznali Spasitele, odsoudili ho a ukřižovali. Copak obyvatelé Jeruzaléma neslyšeli vyučování Ježíše Krista? Copak si velekněží nevynutili jasné prohlášení z úst Pána Ježíše Krista o tom, že je skutečně Boží syn? Slyšli ta slova, seznámili se s těmito skutečnostmi, ale nezařídili se podle nich. A právě o tom je pochopení Boží vůle v našem textu. Je to o slyšení Božího slova, niterné přijetí Božího slova a jednání podle tohoto Slova. Je to pochopení, které se promítá do života člověka.

A je to příkaz, který stojí v protikladu k jinému příkazu – aby se člověk nestal nerozumným, pošetilým. Ježíš vyprávěl podobenství o družičkách – pět bylo moudrých a pět bylo pošetilých. Všech deset čekalo na příchod ženicha. Ale jenom ty moudré se zařídily správně, jenom ty moudré byly připravené i uprostřed noci, kdy ženich nakonec dorazil. Jejich lampy byly plné oleje, zatímco lampy pošetilých byly prázdné. V jakém kontextu Ježíš říká toto podobenství? Předchází mu příběh o nevěrném služebníkovi, který bude zaskočen nečekaným Pánovým příchodem a bude mu vykázán úděl spolu s pokrytci a nevěrnými. A následuje podobenství o hřivnách, které mluví o tom, zda jsme zúročili to, co jsme od Pána dostali nebo jsme to zakopali a potom je podobenství o ovcích a kozlech, které mluví o pokorné službě Pánu, o jednání lásky. Pánovi služebníci ani nevěděli, že slouží Pánu – prostě byli věrní a dělali to, co bylo správné – nasytili hladové, napojili žíznivé, oblékli nahé, navštívili uvězněné, posílili slabé, potěšili zkroušené, napomenuli neukázněné, nesli břemena jedni druhých a tak naplnili zákon Kristův. Nespekulovali o tom, co je Boží vůle, jestli mám dnes udělat tento skutek nebo raději tento, ale přijímali z Boží ruky to, co jim Pán na každý den připravil. Přesně to je moudrost, o které mluví náš dnešní text a ke které nás volá.

Možná by se to někomu mohlo zdát trochu málo, protože v naší lidské přirozenosti je touha vědět víc, podívat se za oponu, slyšet veliké věci o sobě, znát svou budoucnost – a to považujeme za poznání Boží vůle. Chceme slyšet, že budeme kázat Boží slovo ještě lépe než Spurgeon, že budeme věrní starší sboru, že budeme skvělí vedoucí chval v církvi, že svou službou budeme přivádět mnoho lidí k Pánu, že budeme to či ono. Tohle ve skutečnosti považujeme za poznání Boží vůle. Ale Boží moudrost se liší od té lidské. Boží moudrost je „především čistá, dále mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky“ (Jk 3,17). Boží vůle nestaví do popředí člověka, ale Krista. A co se týče našich vlastních životů, zde je Bůh ohledně své vůle pro nás, velmi konkrétní:

  • 1Te 4:3-5 Neboť toto je vůle Boží, vaše posvěcení, abyste se zdržovali necudnosti a každý z vás aby uměl žít se svou vlastní ženou svatě a s úctou, ne ve vášnivé chtivosti jako pohané, kteří neznají Boha.

Boží vůlí pro křesťana je posvěcení, svatost. A nezačíná u velkých věcí, ale začíná v těch nejběžnějších vztazích – doma, v rodině, mezi manželi, mezi rodiči a dětmi, mezi sourozenci. Ale abychom mohli takto svatě žít, potřebujeme Boží moc, plnost Ducha svatého – a to nás vede k dalšímu verši v našem textu, k dalšímu bodu našeho kázání.

III. Naplňujte se Duchem!

  • Efezským 5:18 A neopíjejte se vínem, v němž je prostopášnost, ale naplňujte se Duchem. (ČSP)

Znovu jsou v našem verši dva příkazy, které stojí v protikladu a jeden vysvětluje druhý. Zároveň je také tento verš vysvětlením a prohloubením předchozího verše. Nebuďte nerozumní a neopíjejte se vínem, ale pochopte vůli Pána a naplňte se Duchem. To je způsob, jak oba verše patří k sobě. Znovu je tu kontrast, který je vysvětlující. Ale je tady také rozvinutí prvního příkazu, které není v sedmnáctém verši. Trochu zavádějícím způsobem to překládá Studijní překlad (podobně Pavlík), který tvrdí, že ve víně samotném je prostopášnost. Ale Boží slovo nás nikde nevede k tomu, že by některé pokrmy nebo nápoje byly morálně špatné, hříšné. Ježíš prohlásil všechny pokrmy za čisté (Mk 7,19). Pavel napsal:

  • 1Tm 4:4-5 Neboť všechno, co Bůh stvořil, je dobré a nemá se zavrhovat nic, co se přijímá s díkůvzdáním. Vždyť je to posvěceno Božím slovem a modlitbou.

O pár veršů dále Pavel doporučuje Timoteovi, aby mírně užíval vína (1Tm 5,23). Kdyby ve víně samotném byla prostopášnost, byl by Pavel svůdcem Timotea. Ale ta předložková konstrukce „v němž je prostopášnost“ se nevztahuje k vínu samotnému, ale k celému předchozímu prohlášení. A to jde potom ruku v ruce s učením celého Písma, které mnohokrát mluví o tom, zneužívání alkoholu nebo jeho nadměrné užívání je hříchem. Krásně to vyjadřil Šalomoun:

  • Př 23:29-35 Komu zbude „Ach“ a komu „Běda“? Komu sváry? Komu plané řeči? Komu zbytečné modřiny? Komu zkalený zrak? Těm, kdo se zdržují u vína, kdo chodí okoušet kořeněný nápoj. Nehleď na víno, jak se rdí, jak jiskří v poháru. Vklouzne hladce a nakonec uštkne jako had a štípne jako zmije. Tvé oči budou hledět na nepřístojnosti, z tvého srdce budou vycházet proradné řeči. Bude ti, jako bys ležel v srdci moře, jako bys ležel s rozbitou hlavou. „Zbili mě a nic mě nebolí, ztloukli mě a nevím o tom. Až procitnu, vyhledám to zas a zase.“

Opilství vede k prostopášnosti, vede k hříchu. Ničí lidské životy, vyprazdňuje je, život opilce je promarněný život, který nemá žádný smysl. Žádný opilec nevejde do Božího království. Opilec nemá svůj život pod kontrolou. Nemá svou mysl pod kontrolou, nemá svůj jazyk pod kontrolou, nemá své tělo pod kontrolou, nerozumí, nechápe, ale je cele ovládán alkoholem. A nemusíme zůstat jenom u alkoholu, ale můžeme to aplikovat na zneužívání jakýchkoliv látek. Pokud je život člověka ovládaný čímkoliv jiným než Božím slovem, potom je to stejné jako s alkoholem – je to pošetilost, hloupost, prostopášnost, hřích.

A tohle nám potom ukazuje, kam směřuje druhá polovina verše, kde je nám přikázáno, abychom byli plněni Duchem svatým. Znovu je tady paralela – víno je nástrojem, který může způsobit opilství. Stejně tak Duch svatý je nástrojem, který způsobuje moudrost v životě člověka, vede k poznání Boží vůle i k jejímu činění. V češtině máme na tomto místě trochu omezené jazykové prostředky, které nedokážou v plnosti vyjádřit, co říká původní text. V originále je na tomto místě zvláštní vazba, kterou bychom asi nejlépe přeložili slovy „ať vás plní Duch“. Není to tak, že by Duch svatý byl něco jako látka (podobná vínu), kterou se nyní budeme naplňovat. To bychom snižovali třetí osobu Boží trojice na úroveň nějaké energie, nebo dokonce látky, kterou do sebe budeme nějak soukat. Ale často za tímto textem stojí právě podobná představa – na jedné straně je víno, které pijeme, a na druhé straně je Duch svatý, kterého tedy máme také nějak dostávat do sebe, vždyť je nám přikázáno, abychom se jím plnili.

Ale to není způsob, který by nám tento text předkládal. Duch svatý je tu ten, kdo činí, takže bychom také parafrázovat tento text slovy „poddávejte se vládě Ducha svatého“ – ať Duch svatý cele ovládá vaše životy, ať všechno, co děláte, je jeho dílo, ať to jsou skutky, které on činí ve vás a skrze vás. Velmi dobrou pomocí nám tady může být podobný oddíl z listu Koloským, který ve stejném kontextu říká:

  • Ko 3:16 Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství.

Podle Efezským 6,17 je nástrojem Ducha svatého Boží slovo – je mečem Ducha, bylo vydechnuto, naplněno, inspirováno Duchem, je používáno Duchem. Duch svatý nové srdce skrze svaté Slovo, skrze evangelium Kristovo. A potom přebývá v křesťanech a uvádí je do veškeré pravdy, připomíná jim Kristova slova, dává jim porozumění a zmocňuje je ke zvěstování evangelia.

Být naplněn Božím slovem znamená být pod vládou Ducha svatého. Znovu nás to vede k poznání Boží vůle, jak jsme o tom mluvili v sedmnáctém verši – nejde jenom o znalost, o intelektuální známost Božího slova, ale jde o pochopení Slova, přijetí tohoto Slova do srdce, tedy ztotožnění se s tímto Slovem a jednání podle tohoto Slova. V tomto procesu je Duch svatý v plné práci a naplňuje život křesťana a tak ho proměňuje do podoby Božího syna, měřeno mírou Kristovy plnosti. Kristus je měřítkem a toto měřítko vychází přímo z Písma, protože nemáme žádný jiný zdroj pravdivého poznání Krista, a nic jiného není tak účinným a mocným nástrojem Ducha jako právě zapsané Boží slovo.

Chcete být plni Ducha svatého? Musíte se ponořit do Kristova slova! Chcete, aby Duch svatý plně ovládal vaše životy? Musíte být prosyceni jeho Slovem. Lidé dnes chtějí zažívat nějaké zvláštní věci, chtějí slyšet vnitřní hlas, chtějí mít pocit, že tohle je správné nebo tamto, chtějí znamení, že tohle je správná volba nebo tamto, chtějí něco cítit, něco zakoušet, ale Bible nám říká, že nežijeme viděním ani pocity nebo slyšením vnitřního hlasu, ale žijeme vírou. A víra znamená spolehnout se na to, co nevidíme, co necítíme, co nemůžeme uchopit nebo vnímat. Víra znamená spolehnout se na Boží slovo, přijmout toto slovo a jednat podle něj.

Přebývání Ducha svatého v životě křesťana je konstanta – kdo nemá Ducha Kristova, není jeho (Ř 8,9), zapečetění Duchem je trvalým dílem Ducha v každém, kdo patří Kristu a nikde nemáme příkaz, abychom něco podobného učinili. Ale naplnění Duchem, podřízení se Duchu, je příkazem, který vede ke každodennímu hledání Pána a jeho tváře, vede nás do Božího slova k zapírání sebe sama, vede nás k poslušnosti Kristu a jednání podle jeho Slova. Přáli bychom si, aby to bylo jednodušší, abychom ráno cítili, že máme udělat toto nebo tamto, a potom abychom byli taženi k tomu, abychom zase dělali něco jiného. Místo toho nás Bůh vede do svého slova, vede nás k tomu, abychom zapírali sebe sama, abychom křižovali své vášně a touhy, abychom bojovali se svou tělesností a leností, abychom šli na kolena a prosili Pána, aby se nad námi smiloval a dal nám srdce poslušné a pokorné.

Žít v plnosti Ducha je každodenní zápas, každodenní hledání Krista a spočívání u jeho kříže. Je to trpělivé a pokorné podřizování se Bohu a slovu jeho milosti, které má moc nás proměnit a dát nám podíl mezi všemi, kdo jsou posvěceni (Sk 20,32). Amen.

Rok

Osnova kázání