Modlitba Mojžíše, muže Božího, jak je devadesátý žalm nadepsán, je vynikajícím nástrojem pro vstup do každého nového roku. Je to výborná a vhodná modlitba pro každého Božího muže (i ženu). Srdcem této modlitby je verš dvanáctý – prosba směřovaná k tomu, jak získat moudrost srdce.
Před nedávnem (21. 10. 2014) jsem dostal email s údajným proroctvím a s prosbou o jeho rozsuzování. Ačkoliv tento email nebyl adresován přímo mě, ale byl mi přeposlán, vzhledem k množství adresátů z celé republiky (kteří byli uvedeni v kopii originálního emailu), jsem nepovažoval za nevhodné přispět svým dílem k rozsuzování tohoto „proroctví“.
Dalším důvodem, proč jsem se rozhodl reagovat na toto proroctví, je, že jeho autora znám již od dob svého studia na univerzitě. Kromě toho působí jako pastor ve stejném městě, kde žiji, takže znám i řadu lidí z jejich sboru.
Písmo nám ukazuje, že novozákonní církve (sbory) byly nezávislými místními církvemi. Co to znamená konkrétně? Kniha Skutků nám nabízí celou řadu dobrých příkladů. Jestli chceme dobře porozumět, co je to místní nezávislý sbor, studujme sbory v Tesalonice (Sk 17,1-15), v Korintě (Sk 18,1-18), v Efezu (Sk 18,19-20,1.18-38). Podívejme se na několik věcí:
A. W. Tozer
Každá námitka proti evangelizačním metodám současného modlářského křesťanství se setkává s triumfálním zvoláním: „Ale my získáváme ztracené!“
A pro co je získáváte?
Samozřejmě – odpověď na tyto otázky bude znít: NE!
(Podle A. W. Tozera)
Většina z těch, kdo navštěvují církve, hraje – podobně jako se hrají jiné hry – hru na náboženství.
Náboženství je totiž nejrozšířenější hrou na světě!
Církev má svou vlastní „hrací plochu“, svá vlastní „pravidla“ a své vlastní „vybavení“ pro to, aby lidé mohli hrát hru na náboženství.
Evangelium o Boží milosti nás učí, že jsme spaseni jedině milostí skrze víru. Apoštol říká: „Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.“ (Ef 2,9). To je základ, na kterém staví všichni křesťané – ke spasení nepotřebujeme skutky, jak to učí římská církev, ale jsme spaseni milostí skrze víru. Skutky jsou tím, co tuto víru přirozeně následuje: „Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.“ (Ef 2,10).
Devět věcí k modlitbám za církve a jejich pastýře, které byly zveřejněny službou 9Marks ve zprávě za rok 2013:
1. Výkladové kázání: Modlit se za to, aby se více pastýřů oddalo kázání celé rady Boží a z hlavní myšlenky textu Písma činili hlavní myšlenku svých kázání.
2. Biblická teologie: Modlit se za to, aby více pastýřů kázalo o velikém Bohu z velkého příběhu Bible, aby tak jejich sbory byly chráněny před falešným učením.
Jedním z největších problémů současné křesťanské církve je nedostatek a často přímo neschopnost biblického rozlišování. Nemůžeme se tomu ale příliš divit. V posledních letech jsme svědky toho, jak je samotnými křesťany v masivním měřítku odmítáno zdravé biblické učení, doktríny, s tím, že nepotřebujeme učení, ale zkušenosti. Důležitá je prý touha, nikoliv informace. Přímým důsledkem je, že mnozí křesťané dnes nejsou schopni jasně a srozumitelně vysvětlit, čemu doopravdy věří, a udělat to tak, aby to mělo hlavu a patu.
Osmá kapitola Nehemjáše začíná jedním z největších probuzení v historii Izraele. Stalo se to během svátku troubení. Svátek troubení byl zvláštní připomínkou, která měla být úvodem ke dni smíření. První den sedmého měsíce byl den odpočinku a celé společenství mělo přinést speciální oběti. Uctívání (společná veřejná bohoslužba) bylo prioritou společenství.
8. listopadu si připomínáme tragické výročí porážky českých stavů na Bílé hoře v roce 1620. Nadějně se rozvíjející reformace byla udušena. Země byla pokořena, politicky zotročena, ekonomicky zneužita, svoboda vyznání byla zašlapána do země - nastalo dlouhé období nadvlády jedné dynastie, jednoho jazyka (nikoliv českého) a jednoho náboženství (římského katolicismu). Křesťané museli opustit zemi nebo se skrývat.
Ferdinand Hrejsa ve své knize Česká reformace, popisuje situaci následovně:
Bůh stíhá naši zemi svým hněvem. Volá svůj lid, aby se odvrátil od hříchu a činil pokání. To je vždy cílem Božích soudů. Na jedné straně potrestání bezbožných a na straně druhé výzva k pokání těch, kdo svou naději vkládají v Boha. Od začátku tohoto roku stíhá naši zem jeden soud za druhým. Podívejme se na ně.
Nerozlišování nebo nedostatečné rozlišování má nedozírné důsledky. Upozorňuje na to sám Ježíš, když říká, že:
O pár veršů dále pak říká, že mnozí mu řeknou v onen den… To slovíčko „mnozí“ je strašné. Je to slovo, které by nás nutně mělo vést k tomu, abychom zkoumali svá srdce a úpěnlivě volali k Pánu, abychom od Něj samotného získali ujištění, že cesta, po níž jdeme, je úzkou cestou, a brána, kterou vcházíme, je těsnou branou.
Pavel zdůrazňuje Titovi, že jeho učení má být odlišné od učení falešných učitelů. Ty však – ty – na rozdíl od těch, o nichž píše na konci předchozí kapitoly. Oni muži sice vyznávali víru v Boha, ale popírali ji svým životem (Prohlašují, že znají Boha, ale… – Tt 1,16). Proto měli a mají být umlčeni a přemoženi zdravým učením. To je úkol vedoucích v církvi.
Není snadné naučit se tuto lekci, protože všichni chceme postavit naši práci pro Boha na vrchol hory, aby jí bylo vidět po celém světě. Snadno zapomínáme, že někdy tou největší prací, kterou pro Boha můžeme udělat, jsou malé věci, které nám dává, abychom je dělali tiše a se zalíbením.
(J. R. Miller)
Minulý týden se na internetu objevilo „Ohlédnutí za pontifikátem Benedikta XVI. z protestantské perspektivy“, pod nímž je podepsán kazatel Církve bratrské, ThDr. Pavel Černý, Th.D., bývalý dlouholetý předseda a místopředseda Ekumenické rady církví v ČR (článek naleznete na portálu Christnet).
