Není jedno, co čteme
Před jedenácti sty padesáti lety přišli na území naší země – tehdy na území státního útvaru, který nazýváme Velká Morava, dva bratři z Tesaloniky, Konstantin a Metoděj. Jejich cílem bylo seznámit zdejší pohanské obyvatelstvo s jednoduchou zvěstí evangelia – tedy slovy Písma:
- …že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem. (1 K 15,3-4)
Tesalonika, Soluň, byla osídlena slovanským obyvatelstvem a jazyk, jímž se tam mluvilo, nebyl úplně vzdálený jazyku místních Slovanů. Proto bratři udělali totéž, co dělají misionáři mezi primitivními kmeny dodnes – převedli jazyk do psané podoby a přeložili Boží slovo.
Staroslověnský překlad Bible tak patří mezi nejstarší překlady Písma – spolu s latinskou Vulgátou, syrskými a koptskými překlady a Wulfilovým překladem do gótštiny. Od tohoto překladu Konstantina a Metoděje můžeme až do současnosti napočítat dalších více než dvacet překladů celé Bible nebo její části do našeho jazyka.
Kromě Bible přeložili soluňští bratři také knihy, které vyučovaly nové křesťany o tom, co to je křesťanství a jak má být Bůh uctíván. Totéž se děje dodnes.
Kde se šíří biblické křesťanství, tam se šíří také vzdělanost. V dějinách Evropy můžeme vidět, jak ruku v ruce s reformací šla znalost čtení a psaní. Martin Luther přeložil Bibli do němčiny – do jazyka sedláků a měšťanů, aby každý mohl číst Bibli ve vlastním jazyce.
Papež Pius II., který se ještě jako kardinál Aeneas Silvius Piccolomini účastnil jednání na konci husitských válek, ve své Kronice české napsal, že česká venkovská žena zná Bibli lépe, než kdejaký římský prelát. To byl důsledek české reformace, to bylo ovoce kázání lidí, jako byli Jan Hus, Jakoubek ze Stříbra, Tomáš ze Štítného nebo Petr Chelčický. Král David vyznává:
- Jak jsem si tvůj Zákon zamiloval! Každý den o něm přemýšlím. (Ž 119,97)
Křesťané skutečně milují Boží slovo, touží ho znát a skrze ně poznávat Boží vůli pro své životy i Pána Boha samotného. A tato touha nás vede ještě dál, vede nás ke knihám. Jednou z mála zmínek o knihách v Písmu, je příkaz apoštola Pavla Timoteovi:
- …přines s sebou též knihy… (2 Tm 4,13)
Osamělý Pavel ve vězení, ve stínu rozsudku smrti, žádá milovaného Timotea, aby mu přinesl knihy. Chtěl číst! Poslechněte si komentář Charlese Spurgeona na adresu apoštola:
„Je nadaný, ale stejně potřebuje knihy! Kázal nejméně po třicet let, a stejně chce knihy! Viděl Pána, a pořád chce knihy! Má větší zkušenosti než většina lidí, a stále chce knihy! Byl vytržen až do třetího nebe a slyšel slova, která lidem není dovoleno pronést, a ještě chce knihy! Napsal větší část Nového Zákona, a chce knihy!“[1]
Každý rok se v České republice vydá skoro dvacet tisíc knižních titulů. To je ohromný počet. Jeden autor k tomu napsal výstižnou poznámku: „Kdyby příští rok sedmdesát procent knih vůbec nevyšlo, určitě by to nemělo na společnost žádný negativní dopad; a rozhodně by ty texty nikomu nechyběly.“[2] Je to parafráze citátu George B. Shawa, který řekl, že předností většiny knih je, že se bez nich lze obejít.
Měsíčně u nás vychází několik křesťanských knih. Nekatolické církve a křesťanské organizace vydávají více než dvacet různých periodik. Jsme skutečně zahlceni velkým množstvím tiskovin. Co si z toho máme vybrat? Jak? Podle čeho máme vybírat? Co máme číst a co nikoliv?
Bůh nás nezanechal bezmocné nebo bezbranné. Boží slovo nám pomáhá v každé situaci. Podívejme se na dva verše z Bible a učiňme je měřítkem toho, co budeme číst:
- Ty však mluv, co odpovídá zdravému učení. (Tt 2,1)
- …cokoli je pravdivé, cokoli počestné, cokoli spravedlivé, cokoli čisté, cokoli milé, cokoli má dobrou pověst, je-li nějaká ctnost a nějaká chvála - o tom přemýšlejte. (Fp 4,8)
Tyto texty mluví nejen o knihách, ale o všem, co má uvedené kvality. Proto mohou být dobrým měřítkem veškerého našeho rozhodování, včetně toho, co čteme. Jaké budeme číst knihy, časopisy, noviny, internetové zpravodajství, diskuze? Odpovídá to zdravému učení? Neobsahuje to nějaké falešné věci, závažné hereze nebo bludy? Jedná se o věci pravdivé, počestné, spravedlivé, čisté, milé, mají dobrou pověst, bude to k mojí chvále a povede mne to k ctnostnému životu? To je jen několik z mnoha otázek, které si můžeme klást.
Pokud na některou z těchto otázek nemůžeme dát jednoznačně kladnou odpověď – například proto, že svědectví, které je před námi, nemůže být ověřeno dalšími svědky, nebo se autor odvolává na nebiblická zjevení, třeba o svém výletu do nebe nebo do pekla (a obojí je u nás v posledních letech dost populární!), potom je lepší takové věci odložit a nečíst je.
Apoštol Pavel se za své knihy nestyděl. A co vy? Jak by obstála vaše knihovna? Co by řekl Pavel na knihy, které čtete? Doporučili byste je Timoteovi? A co na to podle obou výše uvedených veršů řekne Bůh?
Článek byl napsán pro časopis Idea (časopis Křesťanských společenství o. s., které jsou součástí Slezské církve augsburského vyznání).
[1] Ch. H. Spurgeon, Úsvit víry a mračna nad ním, 2010, s. 39-40
[2] Martin Pecina, Knihy a typografie, 2012, s. 9