Jaký je vztah křesťana k vládní moci? (Ř 13:1-7)

Kazatel

Jan Suchý, Ústí nad Labem, 14. června 2020

 

Bůh nás uznal za hodné svěřit nám evangelium, a proto mluvíme tak, abychom se líbili ne lidem, ale Bohu, který zkoumá naše srdce.

1 Tesalonickým 2:4  

 

 

I. Úvod: Potřebujeme se duchovně vyzbrojovat

Pokoj vám, bratři a sestry, stojíme jako místní církev v náročné době, kdy hledáme narušenou jednotu. Úkol pastýřů v místním sboru je mimo jiné chránit stádo. Apoštol Pavel varoval starší sboru v Efezu, že po jeho odchodu přijdou draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo a i mezi nimi samými povstanou lidé, kteří povedou scestné řeči, aby strhli učedníky na svou stranu (Sk 20:29-30). Vždycky to ale nemusí být takový viditelný a dobře rozpoznatelný nepřítel. Když se objeví ve dveřích sboru člověk, který bude říkat: Ježíš není Bůh, ale jen pouhý člověk - hned poznáme, že to je falešné učení a nepřijmeme, co říká. Myslím, že daleko častějším nepřítelem v místní církvi jsme my sami - respektive naše vlastní slepota, nevědomost, kdy nerozumíme dobře vyučování Božího slova do dané situace. A v neposlední řadě je to neochota podřídit se jeden druhému kvůli Kristu.

Jaká je pomoc stádu, místní církvi, aby dokázalo obstát před takovými útoky? Myslím, že nejlepší pomocí je vyzbrojit církev: přinést principy, vyučování Božího slova do dané situace. Zde to vyzbrojování ale nekončí, protože pravda, když se špatně používá, dokáže mnohé poškodit. Vemte si auto: slouží dobře tomu, kdo ho umí řídit. Posaďte ale za volant někoho, kdo to neumí a je jasné jak to dopadne - může dokonce tím užitečným prostředkem někomu ublížit. Proto také se také musíme vést ke správnému používání výzbroje, kterou dostáváme: jednat v pravdě a v lásce.

Dnes tedy nebudu pokračovat ve výkladu knihy Malachiáš, i když by nám třetí kapitola, v které jsme nyní, měla také co říci do naší situace. Proč to chci udělat? Modlil jsem se o Boží vedení a toto vnímám jako odpověď na naše společné modlitby, na modlitby a půst vás, kteří máte v tomto sboru svůj duchovní domov, a záleží vám na tom, aby se Boží sláva zjevovala v životech "domácích víry", těch kteří nejsou jen dalšími spoluvykoupenými svatými, ale církví, tělem Pána Ježíše Krista, tedy společnými částmi jednoho těla, které Ježíš spojuje Duchem svatým ke vzájemné lásce. Láska se vyznačuje zodpovědností jednoho za druhého. Chtěl bych dnes před naše oči přinést principy Písma, které mají do naší situace co říci. Mají být pomocí k našemu hledání odpovědi, jaký má být náš postoj jako křesťanů a jako místní církve k vládním nařízením posledních měsíců, které se nás dotýkají.

 

II. Vztah církve a vládnoucí moci v historii

Nepokoj a rozdělení přinesly do sboru roušky. Máme je jako křesťané a jako občané nosit nebo ne? Máme v rozhodnutí každý svou svobodu nebo jsou důležitější jiné biblické principy? Kdo potřebuje vědět odpověď? Pro koho je určeno toto kázání? Je pro vás, děti, kteří jste malí, abyste věděli, jak se k sobě mají chovat křesťané a jak se to učit. Je určeno pro dospělé, aby byli povzbuzeni k tomu, že vás Bůh používá k růstu církve. Je určeno pro věkem starší, protože můžete zjistit, jak moc jste potřební a užiteční v místní cirkvi pro druhé, abychom všichni den ze dne byli více podobni charakteru Pána Ježíše.

Nošení roušek a další opatření byla a jsou vyhlašována v naší zemi vládní mocí - ať samotnou vládou nebo např. Ministerstvem zdravotnictví. Potřebujeme se tedy v první řadě ptát, co říká Písmo o vztahu církve, potažmo jednotlivého křesťana a státu. V průběhu křesťanských dějin se otázka vztahu církve a státu objevuje znovu a znovu. Za tu dobu se vyhranily celkem 4 přístupy, které církev zaujímala vzhledem ke státu, respektive k vládní moci.

Ten první je: moc náleží pouze Bohu. Tento přístup zastávali poustevníci a mniši, kteří se odloučili od veškeré společnosti, aby žili jen pro Boha. Jako odpověď Písma na tento postoj můžeme uvést Pánovo prohlášení o křesťanech: vy jste sůl země a světlo světa (Mt 5:13-14). Jak by mohla církev prosolit společnost, kdyby se z ní vyloučila? A jak by mohla přinášet světu světlo evangelia, když by se uzavřela do skrytu? Toto není cesta Písma.

Druhý přístup: Moc připadá pouze císaři. Tento přístup říká, že církev má být cele podřízena státu. Nemůže být od něj oddělená, ale naopak je jeho součástí. Odpovědí Písma je myslím Kristovo: co náleží císaři, tedy vládě, odevzdejte vládě a co náleží Bohu, odevzdejte Bohu (Mt 22:21). Státní církev není biblická, protože ji nemohou vést bezbožní lidé. Ani zde nejde o cestu Písma.

Třetí přístup: Císař, tedy vláda, je v rozhodujícím postavení. Stoupenci tohoto přístupu uznávají, že moc náleží Bohu, ale i vláda má určitou moc. Když dojde mezi nimi ke konfliktu, je třeba uposlechnout vládu. Takový postoj zastávali mnozí křesťané v období hitlerovského Německa. Co řekla vláda, přijali, bez ohledu na to, zda to bylo morální nebo ne. Odpovědí Písma je důraz na osobní morální odpovědnost vůči Bohu a ne odpovědnost vládě ze strachu. Pilát se bál o svoje křeslo zástupce vládní moci a proto ze strachu o jeho ztrátu nejednal spravedlivě, ale dal Ježíše ukřižovat. Ani toto není cesta, po které by nás Písmo vedlo.

A konečně čtvrtý přístup ke vztahu církve a vládní moci:  Autorita náleží Bohu a v některých záležitostech On svěřil její část vládní moci. Bůh je ale v rozhodujícím postavení. Tak o tom svědčí Pán Ježíš, když Pilátovi odpovídá na jeho domněnku, že je Ježíš zcela a jen v rukou vládní moci, tedy Piláta.

  • J 19:10  Pilát řekl: "Nemluvíš se mnou? Nevíš, že mám moc tě propustit, a mám moc tě ukřižovat?" 11  Ježíš odpověděl: "Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry.

Bůh je ten, kdo dává vládní moci úkol vládnout. Jemu je také vláda zodpovědná, jestli jedná dobře nebo ne. A to je myslím, nejlepší a správný přístup k našemu problému. Chtěl bych dnes před naše oči postavit další, podrobnější principy, takové ukazatele cesty, které Písmo zjevuje pro život církve v tomto světě. Obrátíme se do Římanům 13:1-7 a přečtu tento oddíl.

 

III. Církev a vládní moc v Písmu

Tady je oddíl Písma, který nám může pomoci se lépe zorientovat. Projdu jej stručně, abychom si mu lépe rozuměli a začali si skládat obrázek Písma.

 

A. Historické pozadí

V jaké situaci Pavel list Římanům napsal? Zažíval svobodu k vyznávání Krista a zvěstování evangelia jako my dnes v naší zemi? Nebo jej napsal v době, kdy následovat Krista a být poslušný Božímu slovu mohlo přinést člověku ztrátu osobní svobody a v konci konců i ztrátu života? To je důležité, abychom mohli dobře ocenit, poznat důležitost a váhu Pavlova příkazu, jak mají křesťané žít uprostřed bezbožné společnosti. List Pavel napsal nejspíš z Korintu v roce 57-58 po Kr., tedy na konci své třetí misijní cesty. Už v roce 49 ale byli křesťané z Říma vyhnáni císařem Klaudiem. Po pěti letech se mohli vrátit. V roce 59 po Kr. nechal císař Nero otrávit svou matku a v roce 62 zabít svou manželku, aby si vzal milenku. Za dva roky nechal zapálit Řím a vinu svedl na následovníky Ježíše Krista. Po tu dobu dochází v provinciích římské říše k povstáním a následuje hospodářská krize. V římské společnosti byly císaři přisuzovány božské pocty a po smrti býval prohlášen rovnou za boha. Do takových poměrů psal apoštol Pavel list Římanům. Do církve, která prožívá pronásledování ze strany vládnoucí moci, do církve, která žije ve společnosti zcela podřízené vládní moci jako nejvyšší autoritě, nyní Pavel píše něco téměř neuvěřitelného: Na jednu stranu má císař jen svěřený úřad od všemohoucího Boha  na druhou stranu Bůh ustanovil tuto vládu nad lidmi, včetně křesťanů.

 

B. Pavlovo vyučování

Co tedy Pavel církev vyučuje?

  • Ř 13:1  Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha.

Vládní moc je zjevně ustanovený úřad. Ten, kdo tento úřad ustanovuje, je Bůh sám. Anarchie nemá tedy v Písmu opodstatnění, Boží řád pro lidskou společnost je, že Bůh deleguje některé části své autority vládní moci.

Každá vláda, bez ohledu na to, jestli v ní jsou morální či nemorální lidé, je ustanovena od Boha. Vládní moc tak není závislá na osobách - jestli jsou to dobří nebo zlí lidé. Po několika  letech píše apoštol ve stejném duchu Titovi:

  • Tit 3:1  Připomínej bratřím, ať jsou podřízeni těm, kdo mají vládu a moc, a ať je poslouchají.

Pavlův pohled se nezměnil ani se sílícím pronásledováním křesťanů ze strany vládnoucí moci.

  • Ř 13:2 takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud.

Ten, kdo se z vlastního rozhodnutí nepodřizuje tomuto Božímu řádu, vystavuje se Božímu soudu. Uvnitř Boží vůle skrze poslušnost ustanovené vládě, má člověk Boží požehnání a dobro, mimo ni pak soud a trest.

  • Ř 13:3 Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly.

Autorita vládní moci - tohoto Božího úřadu, je vymezena na konání dobra těm, nad kterými je ustanovena a je také zároveň hrozbou těm, kdo jednají zle.

  • Ř 13:4 Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo.

Vláda je Božím služebníkem - není jí dovoleno zneužívat danou autoritu. Od Boha má však vláda povinnost vynucovat právo a trestat jeho nenodržování (odsouzení a trest).

  • Ř 13:5 Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí.

Podřizovat se vládě není nutné jen ze strachu a z trestu, ale především pro svědomí, které je odpovědné Bohu. Nepodřizování se vládě prakticky znamená, že se člověk nechce podřizovat Bohu.

  • Ř 13:6-7 Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. 7 Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest.

Úřad vládní moci ustanovil Bůh. Lidi, kteří v tomto úřadě stojí, bude Pán volat k zodpovědnosti, zda vládli dobře nebo špatně. To ale nezbavuje křesťany, aby tento úřad měli v úctě.  K úřadu, ať je to král, císař nebo vláda, vykonávající vládní moc, je třeba přistupovat s úctou. Čest je pak více spojena ne s úřadem, ale s osobou, která úřad vykonává. Říká nám, že má mít v našich očích cenu. Evangelista Matouš toto slovo "čest" používá pro popis "ocenění" Krista 30 stříbrnými, za které ho Jidáš zradil (Mt 27:9). Drží-li se vláda svých úkolů prosazovat a zajišťovat právo a pokoj, pak ji máme ctít. Když to nedělá, i tak jsme podřízeni jejímu úřadu, ale nebude mít v našich očích mnoho cti.

 

C. Neposlušnost ustanovené vládě

Máme v Božím slově nějaké příklady, jak se Boží lid stavěl k vládě, ať zbožné či bezbožné. Můžeme se v něm podívat na praktické příklady?

V Písmu ale také nalezneme příklady neposlušnosti vládě. Jehů na příkaz Hospodinův zabil krále izraelského Jórama a judského krále Achazjáše (2Kr 9:24-27). Prorok Eliáš odpírá poslušnost králi Achazjášovi a 2x ždá Boha, aby oheň pozřel 51 vojáků, kteří ho měli přivést před krále (2Kr 1:9-12). Elíša se odmítal bavit s izraelským králem Jóramem pro jeho bezbožnost (2Kr 3:14). A Mojžíš se stavěl na odpor faraonovi, králi egyptskému. Sám Bůh Mojžíše poslal! Jindy zase Pán Bůh vedl Izraelce k poslušnosti bezbožné pohanské vládě, jako byl Nebůkadnezar. 70 let vyhnanství do Babylona použil Bůh jako trest i výchovu pro Izrael kvůli jeho bezbožnosti. A použil k tomu světského, krutého krále. Kdo se mu poddal, tomu Bůh požehnal, kdo se z Izraele vzepřel, propadl klatbě. Jedno je ale velmi zajímavé. Všimli jste si, odkud jsem citoval všechny a podotýkám znovu, všechny, příklady neposlušnosti ustanovené vládní moci? Ano, všechny jsou ze Starého zákona. V čase před křížem byl Izrael fyzickým obrazem Božího lidu - církve. Proto tu také myslím, najdeme fyzický odpor vůči vládní moci, jak jsme viděli na příkladech.

V Novozákonní době církev nevede fyzický boj proti vládní moci, ale duchovní boj proti každé bezbožnosti.

 

  • 2K 10:4-5  Zbraně našeho boje nejsou světské, nýbrž mají od Boha sílu bořit hradby. Jimi boříme lidské výmysly 5  a všecko, co se v pýše pozvedá proti poznání Boha. Uvádíme do poddanství každou mysl, aby byla poslušna Krista,

Jsou to duchovní zbraně, které nám Pán dal k duchovnímu boji - je to předně evangelium, potom slovo Boží a modlitba. Ve vztahu k vládní moci naopak najdeme v NZ silný důraz na poslušnost světské vládě. Jsou nějaké hranice takové poslušnosti? A jestli ano, pak jaké?

 

D. Poslušnost vládní moci

Podřízení se vládní moci má však také své hranice, není bezbřehé. Vyjmenuji tři zásadní omezení, která Písmo předkládá.

1) Je to morální omezení. Kdyby vláda nutila občany k nemorálnosti, pak občané nejsou vázání poslušností - každý člověk má od Boha svědomí, které ukazuje na dobro a zlo. Svědomí si neurčujeme každý sám, ale přichází z vnějšku. Křesťané ví, že je od Boha (Ř 2:15-16). Příklad: za druhé světové války  nutila vláda v Holandsku své občany udávat židy - kvůli jejich národnosti, aby  je nacisté vyhladili. Protože vražda je hřích, nebyli občané povinni poslechnout vládu. Mnoho jich za to také zaplatilo životem, když je odvezli i se židy, za které se postavili.

2) Druhá oblast, ve které nejsme povinni se podřizovat vládnoucí moci, je určená výlučně pro křesťany. Jestliže by vláda vyžadovala, abychom zapřeli svou víru v Pána Ježíše, či nějak nesměli být Bohu poslušní, pak křesťan musí odmítnout vládu poslechnout. Příklad: Ve Sk 5. kapitole čteme, jak byli apoštolové v Jeruzalémě brzy po Kristově odchodu k Otci vyslýcháni židovskou radou. Vždy jim bylo přikázáno, aby nezvěstovali lidem Ježíše, a podruhé je dokonce vedoucí Izraele nechali zbičovat. Jaká byla odpověď apoštolů?

  • Sk 5:29  Petr a apoštolové odpověděli: "Boha je třeba poslouchat, ne lidi.

I když byli zbičováni, odcházeli apoštolové  s radostnou myslí, že mohou trpět pro Pána Ježíše! To je pro křesťana čest! (Sk 5:41) Ještě je zde další otázka v celém problému vztahu církve a vládní moci.

 

IV. Jaké je místo křesťanské svobody?

Pán Bůh nás přeci učinil svobodnými! Už nejsme otroky hříchu, ani otroky lidí. Byli jsme osvobozeni z otroctví!

  • Žd 2:14-15  (Kristus) svou smrtí zbavil moci toho, kdo smrtí vládne, totiž ďábla, 15  a aby tak vysvobodil ty, kdo byli strachem před smrtí drženi po celý život v otroctví.

K porozumění nám pomůže apoštol Petr ve svém prvním listě. Nejprve vyzývá křesťany ke stejnému postoji k vládní moci, jako apoštol Pavel:

  • 1Pt 2:13  Podřiďte se kvůli Pánu každému lidskému zřízení - ať už králi jako svrchovanému vládci, 14  ať už místodržícím jako těm, které on posílá trestat zločince a odměňovat ty, kteří jednají dobře. 15  Taková je přece Boží vůle, abyste dobrým jednáním umlčovali nevědomost nerozumných lidí.

Pak pokračuje o místě křesťanské svobody. Jaké je místo tvé svobody? V čem jsi svobodný?

  • 1Pt 2:16-17  Jste svobodni, ale ne jako ti, jimž svoboda slouží za plášť nepravosti, nýbrž jako služebníci Boží. 17  Ke všem lidem mějte úctu, bratrstvo milujte, Boha se bojte, krále ctěte.

Křesťanova svoboda nemůže sloužit jako záminka k hříchu - ani vůči vládní nmoci, ani vůči lidem, ani vůči druhým křesťanům. Příklad: V roce 1533-35 existovalo v Munsteru anabaptistické společenství. Tisíce lidí přišli z území celého dnešního Německa, aby spolu žili v komunitě. Odmítli světské zákony římské říše a ve městě nastolili vlastní zákony, které měli odrážet jejich porozumění Božímu slovu. Nakonec se však všechna moc soustředila prakticky do jediných rukou Jana z Leidenu, který se nechal korunovat králem Munsteru. Neposlušnost vládní moci úsilím novokřtěnců o vybudování města Nový Jeruzalém skončila katastrofou. Nejprve byli odstraněni ti, kteří měli jiný názor, než král a nakonec přišla vojenská porážka a smrt mnohých. To je právě projev Božího trestu, jak o tom píše Pavel v Ř 13:4

  • Ř 13:4  vládní moc je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo.

Boží království není z tohoto světa. Je v nových srdcích vykoupených Božích dětí. Ať žijí pod diktaturou komunismu, vojenskou vládou v Africe, náboženskou modloslužebnou teokracií v muslimských zemích anebo v západní demokracii. Moje i tvoje svoboda není přeci ve fyzických skutečnostech - kde žijeme, zda je vláda více nebo méně spravedlivá, ale naše svoboda leží v Kristu Ježíši! Skrze milost odpuštění jsme osvobozeni od důsledků hříchu: od toho největšího nepřítele, věčné smrti ´daleko od Pána a slávy jeho moci´ (2Te 1:9).

Proto je křesťan svobodný i pod totalitní vládou. A dokonce trpět pod takovou vládou nespravedlivě, ale kvůli věrnosti Bohu, přináší křesťanu milost před Bohem!

  • 1Pt 2:18-20  Služebníci, podřizujte se ve vší bázni pánům, nejen dobrým a mírným, nýbrž i tvrdým. 19  V tom je totiž milost, když někdo pro svědomí odpovědné Bohu snáší bolest a trpí nevinně. 20  Jaká však sláva, jestliže budete trpělivě snášet rány za to, že hřešíte? Ale budete-li trpělivě snášet soužení, ač jednáte dobře, to je milost před Bohem.

 

V. Závěr

I když nejsem přesvědčen o správnosti nařízení, které vydává vládní moc, mám se podřídit, pokud mne nevede k hříchu. Přicházejí však eticky sporné otázky. Přináší vládní nařízení o nošení roušek jako důsledek zdravotní problémy tomu, kdo se jím řídí? Vede to ke zhoršení zdraví dané osoby? Škodí jí to? Někteří odborníci to říkají. Na druhou stranu jiní potvrzují, že je to účinná ochrana proti šíření viru z našich dýchacích cest a ochraňuje tak druhé lidi, se kterými jsem ve styku. Nevím, jestli vy, ale já to určitě nedokážu zodpovědně před Pánem posoudit. Myslím, že nikdo z nás. I když budou důvody na vážkách, volím poslušnost vládní moci. I kdyby to mělo přinést újmu mému vlastnímu tělu. Vždyť jsem v rukou Pána a On zná můj čas. A k tomu přichází ještě jeden biblický princip, jak se v takové nejasné situaci zachovat. Pán Bůh nás každého jednoho vykoupil, aby z nás učinil obrazně řečeno tělo Pána Ježíše. Za koho jsi zodpovědný před Pánem? Jen za sebe? Nemám zodpovědnost jen za sebe, ale také za druhé v církvi. Proto

  • Fp 2:3  v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; 4  každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. 5  Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši:

Jsme-li v takové nejednoznačné situaci, myslím, že to je správný čas dívat se také, jak moje rozhodování ovlivňuje svědomí mých bratří a sester. Jak moje svědomí, tak moje jednání je vázáno bratry a sestrami. Apoštol Pavel šel tak daleko, že pro svědomí svého bratra byl ochoten nejíst už nikdy maso (1K 8). Jen proto, že to bylo kamenem úrazu pro jeho bratra v Pánu. Proč? Aby bratr nepřišel kvůli svému svědomí k pádu - vždyť za něj kvůli tomu zemřel Kristus!

Pán Bůh nám přece připravil lepší cestu, než po které dokáže jít svět ve své vzpouře proti Bohu. Církev může následovat svého Pána, svou Hlavu.

  • 1Pt 2:21-25  K tomu jste přece byli povoláni; vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. 22  On `hříchu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest´. 23  Když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě. 24  On `na svém těle vzal naše hříchy´ na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti. 25  `Jeho rány vás uzdravily.´ Vždyť jste `bloudili jako ovce´, ale nyní jste byli obráceni k pastýři a strážci svých duší.

Kéž se mezi námi rozhojní Jeho milost v jednotě církve i v těchto dnech vládních nařízení. Amen.

 

Rok

Osnova kázání