Milost je mocnější (Ř 5,12-15)

Pavel Borovanský, Ústí nad Labem, 8. září 2019

 

Žalmy 130:3-4  Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku?  Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň.

 

I. Úvod

Pokoj vám a milost od Boha Otce i od Pána Ježíše Krista! Jak jste se měli v uplynulém týdnu? Nemusíte mi odpovídat, nebojte se. Jde spíše o řečnickou otázku. Protože já jsem pevně přesvědčen o tom, že ať už do vašich životů přišlo cokoli. Vy jste žili pevnou jistotu víru, kterou vám vybojoval na kříži veliký Pastýř a Ochránce duší, Pán Ježíš Kristus.

Apoštol Pavel píše křesťanům do Filipis následující slova:

• Filipským 4:4-6  Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko. Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu.

Vím, někdo třeba namítne: Je přeci někdy čas radovat se, a někdy čas truchlit. Vždyť to říká Písmo v knize Kazatel. Ale já myslím, že Pavel píše do Filipis o něčem, co přesahuje tento svět i s jeho různými časy a stavy. My víme, že je čas míru, ale i boje. Čas radosti, ale i čas smutku. Přesto každý znovuzrozený křesťan má něco, co mu dává sílu i možnost radovat se i uprostřed nejtěžších chvil.

Byli jsme společně v prvních jedenácti verších páté kapitoly listu do Říma. Apoštol Pavel napsal hned v úvodu této kapitoly důležitá slova, ve kterých je obsažena moc spásy, moc evangelia, moc kříže Krista. Pro všechny, kdo věří ve vzkříšeného Krista, Pána a Spasitele platí:

• Římanům 5:1  Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista,

Milovaní jsme ospravedlněni! Blaze tomu, s něhož je nevěrnost sňata, blaze tomu, jehož hřích je přikryt! Volá král David v žalmu 32, ale voláme to i my!  Máme pokoj s Bohem! Ti, co měli proč se skrývat  jako první Adam v křoví. Ti, co měli proč třást se hrůzou, jako Izrael před horou Sinaj. Ti, co měli proč se držet co nejdále od světla a nepřicházet k němu, aby nevyšla najevo temnota jejich srdcí. Ti všichni jsou ospravedlněni a mají pokoj s Bohem, vírou v Ježíše Krista. A protože jsou dokonce dětmi Božími, které se narodili z Boha, protože patří do rodiny Boha, mohou se dokonce chlubit touto svou rodinou příslušností. Mohou se chlubit Kristem i Bohem Otcem. Ať už prožívají jakýkoli čas v tomto světě. Čas radosti, nebo čas zkoušek, těžkostí, smutku, nebo i utrpení. Dokonce i tím vším se v Kristu mohou chlubit. Protože Bůh obrací vše k dobrému. Dnes půjdeme do veršů 12-15, páté kapitoly Římanům. Budeme mluvit o jednom činu neposlušnosti a jednom činu poslušnosti. Budeme mluvit o dvou mocných silách. O moci hříchu a o moci Boží milosti. Ukážeme si, že ačkoli je moc hříchu nejsilnější silou v padlém stvoření a vládne nad ním, tak zdaleka se ani nepřiblíží moci Boží lásky a milosti.

Římanům 5: 12-15  Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili.  Hřích byl ve světě už před zákonem, ač se hřích nezapočítává, pokud není zákon. Smrt však vládla od Adama až po Mojžíše i nad těmi, kdo hřešili jiným způsobem než Adam. On je protějšek toho, který měl přijít. S milostí tomu však není tak jako s proviněním. Proviněním toho jediného, totiž Adama, mnozí propadli smrti; oč spíše zahrnula mnohé Boží milost, milost darovaná v jediném člověku, Ježíši Kristu.

odkazy: Fp 4, 4-6; Ř 5, 1; Ž 32;

 

II. Adamův pád (verš 12)

A. Jediný čin neposlušnosti ukazuje na strašlivou zhoubu hříchu

Když apoštol Pavel mluví v jedenáctém verši o tom, že jako Boží děti se dokonce chlubíme Bohem v Kristu, je jeho prohlášení výsledkem a vyvrcholením úseku od šestého verše, až k verši deset a v podstatě je to vyvrcholením celé páté kapitoly. 

• Římanům 5: 6-11  Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné. Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.  Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu. Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život.  A nejen to: chlubíme se dokonce Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, který nás s ním smířil.

Vidíme zde několik důležitých věcí. Byli jsme bezbožní a také bezmocní vůči důsledkům naší bezbožnosti! Důsledkem je odloučení od Boha a smrt.

Vidíme, že spravedlnosti muselo být učiněno zadost a proto musel v určený čas Ježíš zemřít a to ještě, když jsme byli hříšní. Smrt Božího Syna nás chrání od Božího hněvu, dokonce nás s Bohem smiřuje a tím více nás chrání život Vzkříšeného Krista! A to je jediná věc, kterou se můžeme jako křesťané chlubit. Boží milost, moc větší, než síla hříchu a smrti.

Ale jak se člověk ocitl v této situaci? Dvanáctý verš páté kapitoly nám dává odpověď.

• Římanům 5:12  Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili.

Jediný čin neposlušnosti, jediný hřích Adamův a tak strašlivé důsledky. Jedna neposlušnost měla moc otevřít bránu hříchu a smrti. Jedno vzpurné odmítnutí Boha a pravdy nejen otevřelo bránu, ale dokonce uvedlo hřích a smrt na trůn vlády nad člověkem i celým stvořením. A důsledky jsou strašlivé a vedou do nejhlubší temnoty. Protože smrt zasahuje všechno a celý svět se ocitá pod její vládou 1 J 5, 19;

B. Smrt zasahuje celé stvoření

To je další důsledek. Jeden člověk, první Adam se nějak rozhodl, něco učinil a celý svět, nejen všichni lidé, co se kdy narodili, ale dokonce celé stvoření Boží propadlo zhoubě a smrti. To je nanejvýše znepokojivé, ba co více. To je nesmírná tragedie, největší tragedie celého stvoření. Je pouze jedna jediná horší věc a větší tragédie, která je ovšem důsledkem této první. A to je ukřižování, vražda Božího Syna.  Adam odmítl pravdu, odmítl Boha a padl. A tento pád, tato spirála zhoubné moci hříchu vedla, vyústila a vrcholila vraždou Ježíše Krista!

Namítnete, že to přeci byl Boží plán. Ale to vůbec nic nemění na hrozné tragedii lidstva. Nic to nemění na tom, že zhouba se zmocnila lidských srdcí a vedla až k tomu nejhoršímu, co kdy spatřilo světlo světa. Pán Ježíš říká svým nejbližším v Mt 20, 18:

• "Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům; odsoudí ho na smrt

Boží svrchovaná vůle nesnímá z lidského rodu, z člověka odpovědnost za lidské činy. Boží svrchovaná vůle nezbaví odpovědnosti Adama, ani nikoho dalšího. Protože Adam zhřešil, všichni zhřešili! Protože Adam zhřešil, lidé zavraždili Božího Syna. To je moc hříchu. Jeden jediný čin na počátku rozpoutal nezastavitelné běsnění zhouby. Jak je to možné? Je to proto, že my všichni jsme potomci Adamovi a přicházíme na svět jako padlí hříšníci! Protože jsme počati jako hříšníci, rodíme se jako hříšníci. Rodíme-li se jako hříšníci, zákonitě hřešíme. Hřích se v Adamovi stal přirozeností a podstatou každého člověka, každého potomka Adama a Evy.

C. Hřích se stává přirozeností člověka

To je Pavlovo prohlášení ze dvanáctého verše.

• Římanům 5:12  Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili.

Nikdo se tomu nevyhne. Spousta lidí zastává názor, že člověk se nerodí zkažený a hříšný. Mnoho křesťanů zastává názor, že člověk se rodí v nějakém neutrálním stavu a teprve když poprvé zhřeší, stává se hříšníkem. Ale poslouchejme krále Davida.

• Žalmy 51:7  Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka.

Na jiném místě Písma Pavel prohlašuje, že v žádný okamžik, není na světě jediný spravedlivý člověk. Ani na okamžik po svém narození. Všichni se odchýlili již v Adamovi a svými vlastními hříchy to jen potvrzují. Ř 3, 10

Apoštol Jan prohlašuje ve svém prvním listě: Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. 1 Janův 1:8

Člověk nemůže konat nic, než co má ve svém srdci, co je jeho podstatou. První hřích, kterého se v životě dopustíme je důsledek stavu hříšného srdce, podstaty, kterou máme jako dědictví po Adamovi. Vidíme tedy biblické duchovní principy, které hovoří jasně o stavu člověka i o tom, jak se to vše přihodilo. A z principů povstávají aplikace.

Jediný hřích má moc zničit celé stvoření, máme tendence obvinit Adama, že on je za vše zodpovědný. Ale každý náš hřích, každá naše vzpoura proti Bohu má stejné ničivé tendence a stejný ničivý potenciál. Schopný zničit a uvrhnout do zhouby všechno kolem nás! Jako ti, kdo poznali tuto pravdu a Svatého Boha v Kristu, měli bychom mít bázeň před Bohem. Bázeň hřešit proti Němu. Hřích je strašlivá urážka svatého Boha. Prosme na modlitbách o tuto svatou bázeň.

Další aplikace, je v otázkách učení. Učení o tom, že se člověk rodí v  neutrálním, nebo dokonce čistém stavu je nebiblické. Čistota malých dětí, miminek, nemá oporou v Písmu.  Naše děti nejsou čisté, zbožné, nikdo nemůže být zbožný, pokud se neznovuzrodí, ne z těla, ale z Boha! J 3, 3

Naše děti jsou v prvním Adamovi. Jsou počaté a rodí se jako děti tohoto světa. Jako děti vládce tohoto světa, ďábla J 8, 44.  Přiřknout dětem cokoli jiného, jakýkoli jiný stav před Bohem, znamená učit nebiblické věci. Jsme již počati a zrozeni v hříchu, pod jeho vládou a mocí.

 Většinou to v praxi potom vede k tomu, že ze svých dětí děláme takové malé, „roztomilé“ modly, které nekriticky uctíváme a odmítáme si přiznat, že od početí, od prvního nádechu jsou hříšníci, a každý jejich hřích je Bohu odporný úplně stejně, jako hřích dospělého člověka. Žádná modla, byť by byla v našich očích seberoztomilejší, v Božích očích roztomilá nebude. Každá modla v našich životech znamená, že jsme modláři a to je vážný hřích.

Poslední aplikace, kterou musím zmínit, zní: I přes hroznou sílu a moc hříchu, milost Boží je větší. Přicházejte proto s důvěrou a v pokání k Bohu. Hřích ve vašich životech má obrovskou moc. Největší ve stvoření, ale milost Boží je nadpřirozená, je nekonečně větší! Vyznávejte hříchy na prvním místě Bohu, ale také…

• Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého. Jakubův 5:16  

Bůh zaslibuje ústy Jakuba, že budeme uzdraveni od hříchu i jeho důsledků. Ale pojďme dál do našeho textu.

odkazy: Ř 5, 6-11; 3, 10; 1 J 5, 19; Mt 20, 18; Ž 51, 7; 1 J 1, 8; J 3, 3; 8, 44; Jk 5, 16;

 

III. Hřích předchází ve své existenci zákon (verše 13-14a)

A. Nespravedliví potřebují zákon

Apoštol Pavel objasňuje, jakým způsobem se celé stvoření ocitlo pod mocí hříchu. Bylo to jediným činem, jediného člověka. A aby vše ještě lépe vysvětlil, dodává.

• Římanům 5:13  Hřích byl ve světě už před zákonem, ač se hřích nezapočítává, pokud není zákon.

A z toho jsou patrné další biblické principy. Duchovní principy, potřebné znát a zabudovat jako základ našich životů. Do naší víry. Tím prvním principem, který je skrytý ve třináctém verši, je poznání pravdy, že máme-li někde nějakou skupinu hříšných, tedy nespravedlivých, musíme vytyčit jasné hranice pro život takové skupiny.  

Pokud máme skupinu, která je nepřátelská Bohu a uráží Ho svými hříchy, musí přijít první přikázání. „Slyš Izraeli, Hospodin, Bůh tvůj je jediný, budeš ho milovat celým srdcem, celou silou, celou svou myslí i celou duší!“

Máme-li skupinu, která uzurpuje, tiskne a drtí své bližní mnohdy až k smrti, musí slyšet. „Miluj bližního svého, jako sebe!“

Zlodějům je třeba říci: „Nebudeš krást!“ a tak musíte postupovat. To je první krok k nápravě stavu, který je zlý. Musí přijít zákon, a musí přijít i trest, exekuce, bude-li zákon překračován. A on bude porušován. Proto apoštol Pavel píše Timoteovi známá slova.

• 1 Timoteovi 1:8-11  Víme, že zákon je dobrý, když ho někdo užívá správně a je si vědom, že zákon není určen pro spravedlivého, nýbrž pro lidi zlé a neposlušné, bezbožné a hříšníky, pro lidi bohaprázdné a světské, pro ty, kdo vztáhnou ruku proti otci a matce, pro vrahy, smilníky, zvrhlíky, únosce, lháře, křivopřísežníky, a co se ještě příčí zdravému učení podle evangelia slávy požehnaného Boha, které mi bylo svěřeno.

První poznaný, duchovní princip třináctého verše je, že nespravedliví potřebují zákon. Ano hřích byl zde již před zákonem. Proto právě musel přijít zákon. A tím se dostáváme k druhému principu. Zní…(číst nadpis b).

B. Zákon vynáší hřích na světlo, činí ho zjevným

Vznik zákona je tedy důsledkem toho, že hřích zde byl jako první. A zákon se stal potřebou, nutností, prvním krokem k nápravě. Protože tím dojde k tomu, že hřích bude odhalen. Bude ukázán v celé své nahotě. Začne se započítávat, jak říká Pavel v druhé polovině verše třináct. Ve chvíli, kdy je vytyčena hranice, se ukáže skutečnost, že lidé žijící na daném území ji překračují. Oni o tom nevěděli. Nikdo o tom nevěděl. Nebo jinak, Pavel říká v sedmé kapitole Římanům, když mluví o zákonu.

• Římanům 7:7-9  Co tedy máme říci? Že zákon je hříšný? Naprosto ne! Ale hřích bych byl nepoznal, kdyby nebylo zákona. Vždyť bych neznal žádostivost, kdyby zákon neřekl: `Nepožádáš! ´ Hřích použil tohoto přikázání jako příležitosti, aby ve mně probudil všechnu žádostivost; bez zákona je totiž hřích mrtev.  Já jsem kdysi žil bez zákona, když však přišel zákon, hřích ožil,

Hříšné skutky se děly a dějí ve tmě. A teprve ve světle jsou vidět. Lidé nepřicházeli ke světlu, aby temnota jejich skutků zůstala skryta J 3, 20. A proto muselo přijít světlo za nimi. A tím prvním krokem světla byl zákon. Zákon, který odhalil hřích lidských srdcí. Zákon, ze kterého pochází poznání hříchu a usvědčení celého světa z viny. Ř 3, 19-20

Nespravedliví potřebují zákon, protože zákon odhalí nespravedlivé a zkažené záměry jejich srdcí. Třináctý verš páté kapitoly.

• Hřích byl ve světě už před zákonem, ač se hřích nezapočítává, pokud není zákon.

C. Každý hřích přináší smrt

Třetí věc si ukážeme ve čtrnáctém verši. Ukážeme si, že každý hřích přináší smrt. I ten, který nebyl započítán, který nebyl zjevně a veřejně odhalen mocí zákona! Text listu do Říma pokračuje ve čtrnáctém verši páté kapitoly.

• Smrt však vládla od Adama až po Mojžíše i nad těmi, kdo hřešili jiným způsobem než Adam.

Smrt vládla od Adama až po Mojžíše a my víme, že vládne i dnes nad každým, kdo hřeší. To je opět důkazem o moci hříchu. Mluvil jsem o tom, že vinit Adama za všechno, co se stalo, by bylo zbytečné, protože každý náš hřích má stejný potenciál a schopnost ničit. Proto důsledky jsou pro všechny stejné. Smrt, vláda hříchu a smrti. Mzdou hříchu je smrt. A v 1 Korintským, když Pavel mluví o tom, že smrt ztratila vítězství, tedy svou vládu, je psáno.

• 1 Korintským 15:55-56  Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň? ´ Zbraní smrti je hřích a hřích má svou moc ze zákona.

Znovu tedy vidíme zhoubnou sílu hříchu. Hřích je nejmocnější síla v celém stvoření. V celém stvoření nenajdete sílu ji rovnou, nebo dokonce mocnější. Naštěstí, tam kde se rozhojnil hřích, rozhojnila se ještě více Boží milost Ř 5, 20. Síla, která je nad celým stvořením. Je nestvořená, věčná, je podstatou samotného Boha. Bůh je láska a láska se slitovává.

Nespravedliví potřebují zákon, zákon odhaluje ve svém světle hřích a každý hřích má stejnou, smrtící moc. Smrt panuje nad každým, kdo hřeší, před časem zákona, v čase zákona i po naplnění zákona Kristem. Tolik verše Ř 5, 13-14;

Aplikace tohoto textu je správná evangelizace. Pokud zvěstujeme evangelium, musíme začít slovy Jana Křtitele i samotného Pána Ježíše.

• Marek 1:15  Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu."

Je správné pojmenovat věci a skutky lidí správnými jmény. Když někdo lže, říct, že je to lež a lež je hřích proti Bohu. Nebo krádež, cizoložství, podvod, násilí atd. Ale aplikovat dnes nelze zákon Mojžíšův. Ten byl dán Izraeli a dům Izraele je dnes ponechán prázdným, Dokonce Písmo říká pustým! Lk 13, 35; Mt 23, 38

Dnes je potřeba na nespravedlivé aplikovat jiný zákon. Zákon Kristův. Zákon evangelia Božího a Kristova. Zní. „Čiňte pokání a věřte evangeliu, vyznejte Bohu své hříchy a dosvědčte Mu, že je pravdivý!“ To je Boží příkaz všem lidem, to je tedy Boží zákon závazný a platný pro každého člověka. Svědčí o tom Skutky 17, 30-31;

Zároveň je třeba dodat, že porušení zákona stále nese smrt a její vládu nad člověkem. Pán Ježíš mluví k Židům, kteří za ním přispěchali plni horlivosti se zprávou o smrti mnoha lidí.

• Lukáš 13:1-4  Právě tehdy k němu přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. On jim na to řekl: "Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět?" Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete.  Nebo si myslíte, že těch osmnáct, na které spadla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma?

I my musíme přinášet zákon! Zákon evangelia Kristova a volat na jeho základě lidi k pokání. Protože apoštol Pavel vysvětluje, že…

• Římanům 5:12-14b  Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. Hřích byl ve světě už před zákonem, ač se hřích nezapočítává, pokud není zákon. Smrt však vládla od Adama až po Mojžíše i nad těmi, kdo hřešili jiným způsobem než Adam.

A jediná moc, která je větší, než moc hříchu, je moc evangelia Pána Ježíše Krista. Ta jediná je schopna vyrvat lidi z moci smrti. „Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ To je zákon pro nespravedlivé, který musí být slyšet, musí být aplikován! 

odkazy: 1 Tm 1, 8-11; Ř 7, 7-9; 3, 19-20; 5, 20; J 3, 20; 1 K 15, 55-56; Lk 13, 35; 13, 1-4; Mt 23, 38; Sk 17, 30-31

 

IV. Protějšek toho, který přišel (verše 14b-15)

A. Adam protějšek Krista

V druhé polovině verše 14 apoštol Pavel mluví o tom, že Adam je protějškem toho, který měl přijít. Kdo měl přijít? A co znamenají ta slova? Jaký je jejich biblický význam? Smrt vládla od Adama po Mojžíše. A víme, že i dnes vládne nad každým, kdo hřeší i jiným způsobem, než Adam. Vládne nad každým hříšníkem. A Adam, ten jeden jediný člověk, jehož jediným činem upadl svět pod vládu hříchu a smrti ten je nazván protějškem toho, který měl přijít.

Víme, že ten zaslíbený je Ježíš Kristus. On přišel kvůli nám na konci časů, jak svědčí Boží slovo v prvním listu Petrově. Stojí tam.

• 1 Petrův 1:20  byl k tomu předem vyhlédnut před stvořením světa a přišel kvůli vám na konci časů.

V tohoto Mesiáše a v Jeho dílo věříme. A Adam je jeho protějškem. Ekumenický překlad si myslím je v tomto ohledu významově přesnější. Protože jiné překlady používají slovo předobraz. Předobraz ve smyslu podobný. Adam byl předobrazem Krista, protože mu byl podobný. Ne stejný. To by byl dokonalým Božím Synem a Bohem. Navíc Adam selhal a tak se význam slova předobraz v samotném textu páté kapitoly Římanům posouvá a mění.

 Ve verši dvanáctém je Adam s Kristem srovnáván a je ukazován jako Kristův nedokonalý předobraz. Ale od předobrazu se vykreslení Adama dostává pro jeho selhání až k významu protějšku, dokonce lépe je říci k obrazu protipólu.  Přestože byl Adam podobný obrazem Kristu a Písmo o tom svědčí, svým pádem se stal protikladem Krista!

Pokud řeknu, že Adam a Ježíš Kristus jsou jako voda a oheň, nebude to stačit. Když prohlásím, že Adam a Ježíš jsou jako černá a bílá, zůstaneme daleko od podstaty problému. Protože to jsou věci, které ve světě známe a ony spoluexistují. Kdežto protikladnost Adama, který padl a Krista, jsou naprosto a jakýmkoli způsobem neslučitelné a je nemožné, aby mohli společně nějakým, jakýmkoli způsobem spoluexistovat, jako ty předešlé jmenované věci!

První Adam, ten který padl, uvedl do pohybu síly, nejmocnější síly v celém stvoření. Hřích a smrt, jejich vláda vstoupila do světa a zmocnila se všech. Voda a oheň spolu existují, dokonce pod vodou lze svářet plamenem autogenu a voda při vysoké teplotě tisíc stupňů hoří. Rozkládá se na kyslík a vodík.

Ale Ježíš a nadpřirozená moc evangelia, moc Boží milosti se nespokojí s nějakou spoluexistencí s mocí smrti a hříchu. Ve smyslu každý chvilku tahá pilku. Jednou ty a jednou já. Směřování těchto dvou sil je naprosto neslučitelné. To, co rozpoutal první Adam, strhává celé stvoření i každého člověka směrem od Boha pryč. Ven do temnoty, kde bude pláč a skřípění zubů. Lk 13, 28. tyto síly oddělují od Boha a to navždy, pokud se Bůh nesmiluje.

Boží milost přemáhá moc smrti, vytrhává člověka, plně ho obnovuje a pevně ho zakotvuje v Bohu.

• Jan 12:28-32  Otče, oslav své jméno!" Z nebe zazněl hlas: "Oslavil jsem a ještě oslavím." Zástup, který tam stál a slyšel to, říkal, že zahřmělo. Jiní tvrdili: "Anděl k němu promluvil." Ježíš na to řekl: "Tento hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven. A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě."

V tomto smyslu přestává být Adam Kristu podobný a stává se jeho protějškem, ve smyslu naprostého protikladu a úplné odlišnosti. Adam reprezentuje pád, hřích, smrt, Boží hněv, soud a trest!

Ježíš Kristus, syn Boží reprezentuje Boží lásku, soucit, milosrdenství a milost. Odpuštění, záchranu a věčný život.

B. Mnozí a mnozí

Poslední náš dnešní verš, patnáctý verš je potvrzením naprosto odlišného směřování sil, které pustil do světa Adam a spasitelné síly Boží milosti, kterou přináší Pán Ježíš. Jediná podobnost mezi Adamem a Ježíšem se zúžila a smrskla na konstatování, že jeden skutek toho jediného prvního Adama přinesl mnohým smrt. A jeden skutek toho druhého, který je jediným posledním Adamem, přinesl mnohým milost a tím život, dokonce věčný. Jen ty číslovky jsou shodné a tím zachovávají podobnost. Chabou, vnější. Protože podstata je naprosto odlišná.

Skutek prvního Adama je proviněním. Hříchem. Skutek druhého Adama, Krista je činem spravedlnosti, jak dále uvidíme v listu Římanům. Adam měl vše a žil v dokonalém světě, ale padl. Ježíš neměl nic, přišel o vše a žil ve světě plném hříchu, přesto obstál. Žádná podobnost! Apoštol Pavel píše v patnáctém verši.

Římanům 5:15  S milostí tomu však není tak jako s proviněním. Proviněním toho jediného, totiž Adama, mnozí propadli smrti; oč spíše zahrnula mnohé Boží milost, milost darovaná v jediném člověku, Ježíši Kristu.

Ukázali jsme si znovu, jaký je stav přirozeného člověka před Bohem. Ukázali jsme si, jak k tomu došlo. Jediným činem, jednoho člověka. Vidíme, že hřích má obrovskou moc, smrt, která si používá hřích jako zbraň, má obrovskou moc. Není síla v celém tvorstvu, která se jí vyrovná, nebo ji dokonce předčí.

Ukázali jsme si ale něco, co je nadpřirozené a mocnější než síla smrti. Protože zdroj a původ je mimo stvoření. Je v Bohu a je to Boží milost. Ukázali jsme si některé aplikace a tou největší aplikací je, že není jedno, v jakém Adamovi jsme. V prvním, který padl, nebo v druhém, který naplnil zákon? Narodili jsme se pouze z těla, nebo jsme se narodili z Boha Jeho Ducha?

Na tyto otázky je třeba si odpovědět.  A k jejich zodpovězení pomůže jen jedna jediná rada. „Čiňme pokání a věřme evangeliu.“ spěchejme ke Kristu, ke kříži, to je místo, kde dostaneme odpověď. Amen

odkazy: 1 Pt 1, 20; Lk 13, 28; J 12, 28