Máme přístup k Otci (Ef 2,17-18)

Jednota Ducha

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 1. února 2015

Dobré dopoledne, milí svatí, pokoj vám a milost. Budeme pokračovat v našem výkladu listu Efezským, a to v Ef 2,17-18 (ČSP):

  • Ef 2:17-18 Přišel a zvěstoval pokoj vám, kteří jste byli daleko, a pokoj těm, kteří byli blízko, neboť skrze něho jedni i druzí máme přístup k Otci v jednom Duchu.

Dnes máme před sebou samotný vrchol druhé kapitoly a dost možná samotný vrchol celého křesťanství.

 Od začátku druhé kapitoly se krok za krokem propracováváme ke stále větším výšinám – z té nejhlubší propasti, kterou Pavel popsal ve verších 1-3, přes Boží lásku a Boží milost (v. 4-10), ke Kristovu dílu smíření, jak jsme o něm mluvili v předcházejích verších.

Nyní přicházíme na samotný vrchol Božího díla a před námi se otevírá nádherný výhled a my musíme žasnout nad nádherou, kterou vidíme:

  • Efezským 2:18 A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem.

To je smysl celého Kristova díla, to cíl Jeho díla, a to je také účel Kristovy církve – skrze Krista přicházet v Duchu svatém před tvář našeho nebeského Otce. Vzpomínáte si na modlitbu, kterou se apoštol Pavel modlil v první kap.?

  • Efezským 1:17-19 Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme.

Náš dnešní text nám ukazuje vyvrcholení této Boží moci. Ve verších 14-16 druhé kapitoly jsme viděli Kristovo dílo smíření, dílo kříže. A v sedmnáctém verši jsme šli o kousek zpátky, abychom se podívali na to, jak přišlo toto dílo smíření k pohanům do Efezu a také k nám – Kristus zvěstoval pokoj. A stále zvěstuje ústy svých služebníků, kteří jdou, kážou Jeho slovo a vydávají svědectví o Boží milosti. Náš dnešní text jde ještě o krok zpátky a ukazuje nám, proč se toto všechno děje, co je cílem Kristova díla smíření, ukazuje nám na samotnou podstatu křesťanství a dává nám porozumět charakteru církve. Osmnáctý verš je jádrem celého křesťanství – právě o tom to všechno je: Abychom předstoupili před Boží tvář. Poslouchejte, jak to k tomu všechno směřuje hned od začátku první kapitoly:

  • Efezským 1:4-5 …v něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. … Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny…

Přesně o tom je verš 18 druhé kapitoly. Jako Boží synové přicházíme před Boží tvář. Jako Boží děti, které byly přijaty Otcem, jsme svatí a bez poskrvny před Otcovou tváří. Kdybychom si jako křesťané více uvědomovali tyto pravdy, tak by to radikálně změnilo nejenom naše smýšlení, ale celý náš život. Kdyby toto bylo motto křesťanských církví – a skutečně by tento text měl takovým mottem být – tak by církve vypadaly úplně jinak, než dneska vypadají a dělaly by úplně jiné věci, než dneska dělají. Podívejme se tedy důkladně do našeho dnešního textu:

I. Důsledek kázání pokoje

Všechny české překlady osmnáctého verše mají na začátku spojku neboť. Jediný ekumenický překlad překládá tuto spojku spojení „a tak“, což dává mnohem větší smysl než „neboť“. Kristus přišel a zvěstoval pokoj – a pokud tam dáme spojku neboť, nedává to velký smysl. Znamenalo by to, že Kristus zvěstoval pokoj, kvůli tomu, že máme přístup k Otci. Ekumenický překlad na tomto místě odvádí mnohem lepší práci, protože vidí osmnáctý verš jako důsledek sedmnáctého. Kristus přišel a zvěstoval pokoj, jehož důsledkem je, že nyní máme přístup k Otci. To je důsledek Kristova díla smíření, to je samotné vyvrcholení předchozích veršů od verše jedenáct. Jsme spaseni milostí, jsme zachráněni tím, co Bůh sám udělal na kříži Golgoty a tohle Boží dílo nás přivádí do společenství se samotným Tvůrcem vesmíru a strůjcem i vykonavatelem našeho spasení – do společenství s Bohem. To je důsledek kázání evangelia.

Moji milí, vidíte, jak ohromná moc je v evangeliu? Skrze něj jsme přeneseni ze tmy do Boží přítomnosti. Už rozumíte, proč Pavel napsal, že se nestydí:

  • Římanům 1:16 …za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka.

Pro Žida i pro Řeka – ti, kdo byli vzdálení, i ti, kdo byli blízcí. Obě skupiny – Židy i pohany – evangelium přivádí do společenství s Otcem. Tady vidíme, že obě skupiny měly jedno společné – ačkoliv jedna byla blízko a druhá daleko, to, co je spojovalo, byl a je hřích, který způsobuje oddělení od svatého Boha.

Ve Skutcích 16 se ve Filipis setkávají dva lidé – Žid Pavel a pohan žalářník. Pavel o sobě v listu Filipským napsal, že by se mohl chlubit vnějšími věcmi:

  • Filipským 3:5 …obřezán osmého dne, z rodu izraelského, z pokolení Benjamínova, Hebrej z Hebrejů; jde-li o zákon - farizeus;

A v listu Galatským říká, že vynikal mezi svými vrstevníky v náboženské horlivosti – to byl člověk, který byl blízko. A v temné kobce vězení ve Filipis se setkává s žalářníkem, který o židovství nevěděl vůbec nic, který byl pohan z pohanů, takže apoštoly nazývá „bohové a páni“. A tomuto muži Pavel zvěstoval evangelium Ježíše Krista, který přišel na svět, aby zachránil hříšníky (1Tm 1,15). A potom dodává – takové hříšníky, jako byl žalářník ve Filipis, takové hříšníky jako byli v Korintu: smilníci, modláři, cizoložníci, zloději, homosexuálové, lakomci, opilci… Ne, ne, ne! Víte, co Pavel říká o hříšnících?

  • 1 Timoteovi 1:15 Já k nim patřím na prvním místě!

Kristus přišel a zvěstoval pokoj blízkým i vzdáleným – nám, abychom skrze Něj měli v Duchu svatém přístup k Otci. To je evangelium. To je dobrá zpráva, která má být rozhlášena do celého světa skrze svědky Ježíše Krista – skrze nás. To je dobrá zpráva, kterou mají slyšet naši příbuzní, přátelé, sousedi, spolupracovníci, spolužáci – blízcí i vzdálení – protože jenom tahle zpráva je zprávou o spasení, které přichází:

II. Skrze Ježíše Krista

„A tak skrze Něj…“, říká náš text, skrze Krista. Písmo v našem textu zdůrazňuje výlučnost Pána Ježíše Krista. Výlučnost je něčím, co je dneska velmi nepopulární. Dneska mluví svět o toleranci, ale je to relativní tolerance – je to tolerance, která říká, že nikdo nesmí mít výlučnou pravdu. To je něco, co se netoleruje. Blížíme se k době, kdy bude svět kolem nás dost možná tolerovat Ježíše Krista jako jednoho ze spasitelů – islám zná Ježíše Krista, ale nikoliv jako Božího Syna, hinduisté nemají problém zařadit Krista mezi své ostatní modly a podobné to bude v řadě dalších náboženství. Ale běda, když budete trvat na Kristově výlučnosti – to je problém už nyní, byl to problém i v minulosti a bude to stále větší problém v budoucnosti. Ježíš ale jasně říká:

  • J 14:6 Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.

K Bohu nevede mnoho cest, jak tvrdí populární katolický kněz Halík[1], ale jenom jedna jediná – a tou je Ježíš Kristus a Jeho dílo na kříži Golgoty. Vždyť:

  • Koloským 1:20 …smíření přinesla jeho oběť na kříži.
  • Efezským 1:7 V něm jsme vykoupeni jeho obětí…

A mohli bychom pokračovat dál a dál – kdo nemá Syna, nemá ani Otce (1J 2,23) a nedávno jsme slyšeli v Pavlově kázání z 1. Petrovy:

  • 1 Petrův 2:6 Hle, kladu na Siónu kámen vyvolený, úhelný, vzácný; kdo v něj věří, nebude zahanben.

Ježíš Kristus je tím kamenem úhelným. Skrze Něj – a jenom skrze Něj – docházíme spasení. Křesťanství je naprosto výlučné náboženství. Bez této výlučnosti, která je v Kristu a skrze Něj, nemůžeme mluvit ani o křesťanství, ani o spasení. Křesťanství není synkretistické náboženství, které by uznávalo víc různých spasitelů, ale staví – stojí a padá – s výlučností jednoho jediného Spasitele, kterým je Kristus Ježíš. Podívejte se do našeho oddílu – v. 13 – pro Kristovu prolitou krev, v. 14 mluví o Jeho oběti a v. 16 o Kristově kříži. Prostě žádná jiná cesta není. Toto je ta zpráva o pokoji, která je zvěstována, že:

  • Jan 3:16 Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Člověk je oddělen o Boha, ale Bůh poslal svého Syna, aby byl Spasitelem světa. Kristus stojí v centru naší víry a musí stát také v centru našeho kázání, v centru našeho života, v centru našeho svědectví. Ve Skutcích 11,26 čteme o tom, že učedníci Ježíše Krista byli v Antiochii poprvé nazváni křesťané, což by bylo možná lepší, abychom překládali jako kristovci, protože v češtině slovo křesťan odkazuje na křest, tedy na toho, kdo je pokřtěný, zatímco v řečtině je to slovo odvozené od Krista – tedy ti, kdo jsou Kristovi, nebo jako Kristus, kdo se hlásí ke Kristu. V našem studiu Efezským už jsme vícekrát zdůraznili základní definici toho, kdo je to křesťan – to je ten, kdo je v Kristu.

Znovu to opakuji, protože to je velmi důležité. Kdo je v Kristu, je křesťan, kdo není v Kristu – může se stokrát nazývat křesťanem, ale není jím. Aby mohl být někdo křesťanem, musí být v Kristu – musí nejenom vyznávat Krista jako Pána svými ústy, ale musí v Něj věřit celým svým srdcem – v Krista samotného, musí být oddán, odevzdán, vydán Kristu samotnému a jenom a jedině Jemu – to znamená být v Kristu. A kdo je v Kristu, má skrze Něj přístup k Otci. Apoštol Pavel se tady vrací k tomu, co psal v první kapitole – vzpomínáte si, kolikrát se tam opakovalo „v Kristu“, „v Něm“, „pro Něj“, „skrze Něj“… Kristus je ústředním tématem života i kázání apoštola Pavla. Ve svém dopise Korintským, který Pavel napsal z Efezu, mluví o svém rozhodnutí:

  • 1 Korintským 2:2 Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.

Proč Pavel udělal takové rozhodnutí? Protože jenom skrze Krista přistupujeme k Otci. Náš text také mluví o sféře, v níž přistupujeme k Otci:

III. V jednom Duchu

Je zde řeč o Duchu svatém. Jím jsme zapečetěni, neseme Jeho pečeť ke dni vykoupení (Ef 4,30), tedy ke dni, kdy přijde znovu náš Pán, a my dostaneme nová těla, budeme oslaveni a budeme už navždy ve fyzické přítomnosti Krista.

  • Efezským 1:13 V něm byla i vám, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení, a uvěřili mu, vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého…

A v Duchu svatém máme přístup k Otci. Kdo je v Kristu, je nové stvoření, protože byl Duchem svatým vzkříšen k novému životu spolu s Kristem. Bůh vložil do nitra takového člověka svého Ducha, který je pečetí, je závdavkem, je důkazem nové smlouvy, kterou Bůh uzavřel se svým lidem. A stejně jako je nemožné nebýt v Kristu a být křesťanem – a přistupovat k Otci, je také nemožné nemít Ducha svatého a přistupovat k Otci.

  • Římanům 8:9 Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho [Kristův].

Vidíte to, jak osoby Boží trojice pracují spolu, v jednotě na našem spasení? Nejdou proti sobě, nejednají nezávisle, ale společně pracují na záchraně těch, které si Bůh povolává ke spáse. Kristova oběť na kříži nás usmířila s Bohem – Kristovo dílo je objektivní příčinou našeho spasení – proto je řečeno, že skrze Něj přistupujeme k Otci. Duch svatý je tím, kdo toto objektivní dílo spásy aplikuje na jednotlivé lidi, vkládá ho do našeho života – On v nás způsobil nové narození – jsme znovuzrozeni z Ducha (J 3,5) nebo také obmytím Duchem (Tt 3,5). Duch svatý je závdavkem, který nás ujišťuje, že patříme Bohu, že jsme v Kristu, že jsme součástí Boží rodiny, takže můžeme přistupovat k Bohu jako k Otci. Duch svatý dosvědčuje našemu duchu, našemu vnitřnímu člověku, že jsme Božími dětmi. Duch svatý je Duchem pokoje a jistoty:

  • Římanům 8:15 Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!

V Duchu svatém nazýváme Boha stejně, jako Ho nazýval Ježíš. To je výsada, kterou dal Bůh těm, kdo jsou v Kristu, těm, které přijal do své rodiny.

Když mluvíme o tom, že máme přístup skrze Krista v jednom Duchu, mluvíme o prostředí, o způsobu, o místě přístupu k Otci – a to je v Duchu svatém. Je to podobné, jako když Ježíš mluvil se samařskou ženou u Jákobovy studny v Janovi 4 o uctívání Boha – vysvětloval jí, že:

  • Jan 4:24 Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.

Podobně bychom mohli na základě našeho verše říci, že Bůh je Duch, a ti kdo k Němu přistupují, musí k Němu přistupovat skrze Ježíše Krista v Duchu svatém. Duch svatý je jedinou sférou, kde je možné uctívat Boha a přistupovat k Němu. Jinými slovy to znamená, že mimo oblast Ducha svatého není možné ani přistoupit k Bohu, ani Ho uctívat. Platí zde totéž, co jsme si řekli o Kristu – a to je naprostá jedinečnost a výlučnost. A kromě toho je tu neoddělitelná spjatost s Ježíšem Kristem – v Něm, v Kristu nám byla vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého. A opačně – do Krista jsme byli vekřtěni Duchem svatým (1K 12,13). Apoštol tady spojuje Kristovo dílo s dílem Ducha svatého a vede nás až na samotný vrchol našeho spasení a tím je otevřený přístup:

IV. K Otci

Zmiňoval jsem modlitbu apoštola Pavla z první kapitoly, kde se modlí – a my bychom se každý den měli modlit spolu s ním – abychom poznali Boha. Skrze Krista jsme smířeni s Bohem a přijali jsme Ducha svatého – to nám umožňuje skutečně poznávat Boha. Apoštol Pavel v Ř 10,2 dosvědčuje Židům, že jsou plni horlivosti pro Boha, ale bez pravého poznání – neznají Boží spravedlnost a chybí ospravedlnění z víry. Součástí tohoto pravého poznání je také skutečnost, že neznají Boha jako svého Otce. Jan 5,18 nám říká, že Židé chtěli Krista zabít, protože nazýval Boha svým vlastním Otcem. Bylo pro ně nepředstavitelné nazývat takto Boha. Ne, že by Starý zákon nemluvil o Bohu jako o Otci, ale když to dělá, obvykle to je ve všeobecném smyslu a překrývá se to s významem Stvořitel. Bůh je Stvořitel a v tomto smyslu je nazýván Otcem.

Ale nyní máme přístup k Bohu tak, jako měl k němu přístup Ježíš – a to znamená naprosto jedinečný, osobní, rodinný, intimní vztah – Bůh je naším Otcem, protože nás přijal do své rodiny. Znovuzrodili jsme se z Ducha svatého, což znamená, že nám byl dán duchovní život, ale i když jsme byli duchovně obživeni, ještě to neznamená, že jsme součástí Boží rodiny. Andělé mají také duchovní život a přece nejsou součástí Boží rodiny tak, jako jsme my. Žádný anděl nemůže přistoupit k Bohu a nazvat ho svým Otcem ani žádný anděl nikdy neuslyší, že by ho Bůh nazýval svým dítětem. To je výsada, která patří křesťanům. Bůh nás předurčil k tomu, abychom:

  • Ř 8:29 …přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími.

Nebyli jsme Jeho vlastní, byli jsme dětmi hněvu (Ef 2,3) a syny neposlušnosti (Ef 2,2), ale Bůh z nás ze svého velkého milosrdenství učinil své milované děti. Nyní máme k Bohu přístup jako ke svému Otci.

Předchozí verše Efezským 2 nám ukázaly, jak ohromné je smíření, které Kristus dokonal. Ale osmnáctý verš jde ještě dál – smíření samo o sobě není cílem – cílem je poznání Boha neboli přístup k Otci. V Janovi 17 je Ježíšova velekněžská modlitba – Ježíš tam říká, že mu Otec dal moc nade všemi lidmi a nyní bude Otcem oslaven tím, že těm, které mu Otec ze všech lidí daroval, dá věčný život (J 17,1-2). A potom ukazuje, co to věčný život je:

  • Jan 17:3 A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíš Krista.

Nejde o jednorázové poznání, ale jde o poznávání Boha a Ježíše Krista. To je věčný život – celou věčnost budeme poznávat, kdo je Bůh a kdo je Ježíš Kristus, budeme růst v porozumění Kristova díla vykoupení a celou věčnost budeme žasnout nad velikostí, dokonalostí a nádherou tohoto díla. To je cíl, ke kterému máme směřovat – a nejen na věčnosti, ale už nyní. To nás vede k poslednímu bodu kázání:

V. Aplikace

Osmnáctý verš je skutečně ohromný a má celou řadu důsledků a dopadů na náš vlastní život. Můžeme ho aplikovat mnoha různými způsoby. Podívejme se alespoň na pár věcí. První věc vyplývá z toho, co jsem nyní řekl:

A. Máme (přístup)

  • Ef 2,18 Neboť skrze něho obojí máme přístup v jednom Duchu k Otci. (KRAL)

Podívejte se na to, co nám tento text říká – už nyní máme přístup k Otci. Už nyní zakoušíme realitu vykoupení, nyní zakoušíme přítomnost Ducha svatého a v Něm přistupujeme k samotnému Otci. Co víc bychom si mohli přát? Jeden z učedníků Pána Ježíše, Filip, tohle jednoho dne pochopil a řekl Pánu:

  • Jan 14:8 Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme!

Přesně o to jde! Mít přístup k Otci. Víc skutečně nepotřebujeme. A Boží slovo nám tady říká, že tento přístup už máme. Sloveso, které tady je, znamená mít ve smyslu vlastnit, mít ve vlastnictví. Křesťané, skrze Krista máte už nyní a trvale přístup k Otci. To je ohromné ujištění o Boží dobrotě a lásce k nám, kteří věříme. Rozumějte, to není něco, o co bychom museli usilovat, není to něco, co by bylo jen pro někoho, není to něco, co by bylo vázáno na nějaké místo nebo osobu.

Představte si na chvíli, že jste starozákonní Izraelech a chcete přistoupit k Bohu. První věc, kterou musíte udělat, je vzít ze svého stáda ten nejlepší kus, toho nejkrásnějšího beránka, bez vady, bez poskvrny. Mimochodem, je docela pravděpodobné, že ten nejkrásnější kus bude tím nejoblíbenějším u vašich dětí. Potom vezmete toho beránka a musíte jít do Jeruzaléma, protože tam je Boží svatyně. Když přijdete do chrámu, stejně nemůžte přistoupit přímo k Bohu – můžete vstoupit jenom na vnější nádvoří, kde předáte beránka knězi, který ho na oltáři obětuje místo vás. To je způsob, jak přistupujete k Bohu. Ale ani ten kněz nakonec nepřicházel před Boží tvář do svatyně svatých. Tam vstupoval jenom velekněz, a to jenom jednou za rok. Takže když jste byli Izraelec, potřebovali jste oběť, potřebovali jste čas, potřebovali jste místo a vždycky jste potřebovali lidského prostředníka.

Nyní si představte, že jste starozákonní pohan – Pelištejec, Aramejec, Chetejec nebo kdokoliv jiný – který věří v Hospodina a touží ho uctívat. Jediné, co můžete udělat, je, že přijdete do Jeruzaléma a dostanete se na vnější nádvoří chrámu. To je všechno. Dál nemáte přístup. Nemůžete udělat nic víc. Jste vzdálení, zatímco Izraelci jsou blízcí. Ale přestože byli Izraelci blízcí, tak ve světle našeho textu a celého kontextu Ef 2,11-18 můžeme říct, že nebyli dost blízcí. Musel přijít Kristus Ježíš a skrze něj nyní ti, kdo byli vzdálení i ti, kdo byli blízcí, mají přístup k Otci. Chápete to?

Už nemusíme vyhledávat nějaké místo, kde by přebýval Bůh, už nemusíme hledat kněze, který by nám zprostředoval přístup k Bohu – nyní máme přístup k Otci skrze Ježíše Krista v Duchu svatém. To nás vede k další aplikaci:

B. (Máme) přístup

Když na kříži vydal Ježíš mocný hlas a skonal, říká Marek (15,37-38), chrámová opona se roztrhla odshora dolů. Přístup do svatyně svatých byl otevřen. Kristus je naší oponou, skrze kterou vstupujeme až před Boží tvář. Už nemusíme chodit do Jeruzaléma ani na jiná místa, abychom se mohli setkat s Bohem. Skrze Krista je v Duchu svatém každé místo svatyní svatých – máme přístup k Otci a je to jedno, jestli jsme doma nebo v lese, jestli jsme v autě nebo ve sprše. Všude můžeme přistupovat k Otci.

Možná si řeknete, že na tom přece nic není, že Bůh je všudypřítomný, není žádné místo, kde by Bůh nebyl nebo kde by se někdo mohl před Bohem skrýt. To je pravda, ale viděli jsme také na příkladu starozákonního Izraelce, že Bůh vyžaduje, aby k Němu lidé přistupovali způsobem, který On ustanovil. V době SZ to bylo skrze levijské kněze v jeruzalémském chrámu. Mohlo se to udělat jenom přesně předepsaným způsobem. Pamatujte na Nádaba a Abíhúa, syna Árona, kteří to nebrali moc vážně a vymysleli si takovou inovaci, „zlepšení“ a přinesli před Hospodina oheň, který jim On nepřikázal. Na místě zemřeli. I dnes je přesně předepsaný způsob, jak můžeme vstoupit před Boží tvář – skrze Krista v Duchu svatém. Pokud nejste v Kristu, nemůžete mít přístup k Bohu.

  • 1 Timoteovi 2:5-6 Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny, jako svědectví v určený čas.

Přišel a zvěstoval pokoj. Ježíš Kristus je obětí smíření a zároveň je veleknězem, který tuto oběť přináší. Obětoval své vlastní tělo, které bylo roztrženo jako chrámová opona, abychom měli přístup před nebeského Otce.

  • Židům 10:21-22 Máme-li tedy tak velikého kněze nad celým Božím domem, přistupujme před Boha s opravdovým srdcem a v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od zlého svědomí a s tělem obmytým čistou vodou.

Jako královské kněžstvo přistupujeme před svého Krále, sloužímu mu a jako duchovní oběť přinášíme sami sebe – to je naše pravá bohoslužba. To nás vede k další aplikaci, protože to, o čem teď mluvíme, je popisem Kristovy církve:

C. Jednota Ducha

  • Efezským 2:18 A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem.

Náš text obsahuje dvě slova, která ukazují na církev. Je tam slovo „obojí“, které je v ekumenickém překladu doplnění o vysvětlení z předchozího verše – Židé i pohané. A je tam slovo v „jednom“ Duchu, nebo jak to překládá náš překlad – v jednotě Ducha. Jde o to, že se tu nemluví až tak o našem individuálním přístupu k Bohu, který samozřejmě máme a přesně tak, jak o něm mluvíme, ale důraz je v tomto verši položen na kolektivní přístup – my obojí, my, kdysi znepřátelení a rozdělení, nyní v jednom Duchu přistupujeme k Otci. Nyní jsme součástí jedné rodiny. Už není žádné rozdělení. Dvojí spojil v jedno (v. 14), z těch dvou učinil jednoho nového člověka (v. 15), smířil ty dva v jednom těle (v. 16), a obojí máme přístup v jednom Duchu (v. 18).

Tento text učí o jednotě církve. Církev nemusí budovat jednotu, jak se nám to snaží namluvit různí představitelé ekumenického hnutí – církev je jednotná. Skrze Krista společně přistupujeme v Duchu svatém před Boží tvář. Právě tady, v Domě techniky, máme přístup před Otce. Není to touhle místností, ale je to díky Kristu, který je v nás. Je to kvůli tomu, že se tady shromažďujeme jako ti, kdo věří v Krista a byli zapečetěni Duchem svatým. To jsou věci, které nás spojují, které vytvářejí jednotu církve. Proto nemusíme jednotu budovat, jednota už tady je – společně máme přístup k Otci. A není to jenom o nás, jak jsme tady, ale platí to o všech, kteří jsou v Kristu. Jinou věcí ale je, tuto jednotu zachovávat. A to je místo, kde musíme napnout síly, kde máme pracovat – podívejte, co říká Pavel o něco dále:

  • Efezským 4:2 Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje.

V našem textu je základ této jednoty – dílo Ježíše Krista na Golgotě, působení Ducha svatého v životě křesťana a přístup k Otci. A to je poslední věc, kterou chci zmínit:

D. Jednota Boží trojice

Základem jednoty je dílo Boží trojice. To je náš výchozí bod – kde není víra v Boží trojici, nemůže být žádná jednota. Otec, Syn a Duch svatý jsou zde v jednom jediném verši a pracují v životě křesťana. V první kapitole listu jsme viděli, jak Otec vyvolil, Syn vykoupil a Duch svatý zapečetil. Nyní vydíme, jak Boží Syn smířil, Boží Duch uschopnil a Bůh Otec přijímá. To je láska, o které jsme četli ve v. 4 – „z veliké lásky, jíž si nás zamiloval…“

Trojjediný Bůh nám prokazuje svou lásku – odstranil nepřátelství, které bylo mezi námi a jím samotným, na Kristově těle potrestal hřích a usmířil nás se sebou, obživil nás svým Duchem, když jsme byli mrtví pro své hříchy, a přijímá nás jako své děti. To je láska. To nám ukazuje, jak si nás Bůh zamiloval dříve, než my jsme milovali Jeho.

Všechny tři osoby Boží trojice se podílely na našem spasení a všechny tři osoby Boží trojice se podílejí na našem přístupu k tomuto trojjedinému Bohu. Bůh začíná náš vztah s Ním, Bůh ho udržuje, Bůh ho dovede až do slavného konce. Zbývají nám dvě otázky, které si musí každý z nás položit:

1. Jsem v Kristu? Jsem smířen s Bohem Kristovým dílem na kříži? (Ano – Ne)

2. Jsem-li v Kristu, přicházím před Otce?

Pojďme tedy nyní před Boží tvář – budeme společně v jednom Duchu zpívat.

 


[1] halik.cz/cs/tvorba/rozhovory/clanek/118/

Rok

Osnova kázání