Nové přikázání vám dávám… (Ef 4,28-30)

Nezarmucujte Ducha II.

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 9. dubna 2017

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Znovu dnes otevíráme Boží slovo v listu Efezským a budeme pokračovat v našem výkladu tohoto listu. Jsme na konci čtvrté kapitoly a budeme číst text od 25. verše do konce.

Máme před sebou text, který se zabývá důsledky učení, které je popsané v předchozích kapitolách. Pavel nejprve postavil pevný základ, když vyučoval o Bohu, o Kristu, o Duchu svatém a díle spasení. Vidíme, že všechno je postavené na spasení z milosti – byli jste mrtví, ale byli jste obživeni Duchem a vzkříšeni spolu s Kristem, abyste spolu s ním žili Bohu. Bůh sám vám dal život, dal vám víru a připravil dobré skutky, ve kterých nyní žijete. Bůh sám stvořil nové stvoření a z Židů i pohanů vytvořil jednoho nového člověka – křesťana, vytvořil nevěstu pro svého Syna, Kristovu církev. To je tajemství, které bylo po celá pokolení skryto, ale nyní je odhaleno a všechny nebeské mocnosti žasnou, když hledí na nádheru a dokonalost Kristovy nevěsty (Ef 3,10).

Na začátku čtvrté kapitoly Pavel popisuje nádheru Kristovy církve – a ten důraz je položený na místní sbor, na konkrétní společenství svatých, na místní tělo, které je pevně spojené dohromady, které je jednotné v Duchu svatém, které se navzájem buduje v lásce. Každý úd má své místo a je pevně spojen dohromady s ostatními, podpírá ostatní a je jemi podpírán, buduje se v lásce, podle toho, jak je každé části dáno, slouží si navzájem, každý podle svého obdarování. Tak křesťané oslavují svou hlavu – Krista. Tak křesťané rostou do podoby Pána Ježíše, rostou v duchovní zralosti, rostou ve víře, rostou v poznání Krista, upevňují se v poznání Boha a nejsou zmítáni závanem kdejakého učení.

To je Pavlovo vyučování o spasení a o církvi. To je učení o novém člověku, které je ve druhé polovině čtvrté kapitoly. V první polovině kapitoly mluví Pavel o společenství a vzájemném budování, mluví mnohem více obecně, ale ve druhé polovině čtvrté kapitoly mluví osobně. Stále mluví o společném duchovním růstu, mluví o vzájemné službě, ale nyní je položen důraz na jednotlivce a na to, jak skrze každého jednoho křesťana jedná Bůh. Náš oddíl ve dvacátém pátém verši začíná slovem „proto“. Je tady důsledek, jsou zde věci, které vyplývají z toho, že jsme součástí Kristovy církve.

A minule jsme viděli několik prvních důsledků a jejich vysvětlení. Zanechte lži a mluvte pravdu, hněvejte se spravedlivým hněvem a nehřešte, nedejte místo ďáblu. A všechno je podřízeno společnému růstu – mluvte pravdu, protože jste údy téhož těla. Když bude oko lhát nohám, že cesta je v pořádku, ačkoliv nohy stojí před propastí, celé tělo utrpí škodu. Jsme údy téhož těla, proto musíme mluvit pravdu, proto musíme odkládat hněv a nedovolit ďáblu, aby nás naplnil hořkostí, zlobou, pýchou nebo nenávistí.

Ve stejném duchu náš text pokračuje a my se budeme zabývat jeho další částí. Znovu je zde několik příkazů i s vysvětlením. Předchozí tři verše končily výzvou, abychom nedávali místo ďáblu. Tyto tři verše jsou završeny výzvou, abychom nezarmucovali Ducha svatého. Poslední dva verše kapitoly mluví o vzájemném odpuštění, jako i Bůh v Kristu odpustil nám. Před námi se odhaluje novota života. Přesně na to se podíváme. Vysvětlíme si příkazy, které zde jsou, a na nich si ukážeme nové přikázání nové smlouvy, kterou Kristus zpečetil svou krví. Uvidíme také novou motivaci, která je daná křesťanům a s ní i nové ujištění, které je dílem Ducha svatého v nás. Pojďme tedy k první věci, a tou jsou:

I. Posvěcené ruce

  • Efezským 4:28 Kdo kradl, ať už nekrade, ale ať raději přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými.

Je trochu zvláštní, že Pavel píše křesťanům do Efezu takové věci. Píše křesťanům a píše jim, aby už nekradli. Historici uvádějí, že v té době byly v této oblasti krádeže celkem běžnou věcí. Nebyla to socialistická společnost, ale možná měli podobné heslo, jaké zde platilo v minulosti, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidé se živili a přiživovali krádežemi. V řečtině je slovo, které bychom asi nejlépe mohli přeložit slovem zloděj, ale je to slovo, které je vytvořené od slovesa krást a vedle něj ještě existuje normální podstatné jméno zloděj. Ale na tomto místě Pavel použil sloveso, a to v takové podobě, která ukazuje na přítomné jednání nebo na charakter člověka. „Kdo je zvyklý krást, ať už s tím přestane.“ Mnozí vykladači se snaží vysvětlit, o koho přesně se jednalo – nejrozšířenější je názor, že šlo o námezdné a sezónní dělníky, kteří v době, kdy neměli práci, kradli, aby se uživili. Ale myslím, že druhá polovina verše tomu tak trochu protiřečí, protože Pavel tam vyzývá křesťany k tomu, aby pracovali. A to spíš ukazuje na to, že se jednalo o lidi, kterým se moc pracovat nechtělo, kteří byli líní a chtěli, aby se o ně postarali druzí, kteří situaci kolem své obživy řešili mnohem jednodušším a pohodlnějším způsobem než je práce – okrádali druhé. Mezi křesťany se vždy našli takoví lidé. Pavel napsal církvi do Tesaloniky:

  • 2Te 3:10-12 Když jsme u vás byli, přikazovali jsme vám: Kdo nechce pracovat, ať nejí! Teď však slyšíme, že někteří mezi vámi vedou zahálčivý život, pořádně nepracují a pletou se do věcí, do kterých jim nic není. Takovým přikazujeme a vybízíme je ve jménu Pána Ježíše Krista, aby žili řádně a živili se vlastní prací.

Kdo nechce pracovat, ať nejí. Jak poznáme, že někdo nechce pracovat? Je to celkem jednoduché – takový člověk obvykle nepracuje. A když mu nabídnete práci, bude se vymlouvat, nebo u ní dlouho nevydrží. Je to podobné s tím, jak poznáte, zda má někdo opravdu hlad – pokud má někdo hlad, sní všechno, co mu dáte. Ale pokud mu nevoní chleba a dal by si radši kuře, můžete si být celkem jistí, že nemá doopravdy hlad. A podobné je to s člověkem, který chce pracovat. Vezme jakoukoliv práci, aby se uživil. V našem textu Pavel mluví o namáhavé, těžké práci, mluví doslova o dřině, kterou mají lidé dělat svýma rukama. Než aby kradli, mají si najít i tu nejhorší práci a dřít jako mezci. Žádná práce není tak špatná, aby ji nemohli dělat. Každá práce bude lepší, než pokračovat v okrádání druhých. Možná se vám zdá divné, že Pavel píše takové věci křesťanům, ale nemělo by nás to překvapovat. Ani dneska to v církvích nevypadá o mnoho lépe, a stále jsou zde lidé, kterým se nechce pracovat, nebo kteří pracují na černo, nebo berou úplatky, kteří podvádějí nebo dělají podobné věci. Trochu podobně popisuje Pavel situaci v církvi v Korintě:

  • 1 Korintským 6:9-11 Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast v Božím království? Nemylte se: Ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani nemravní [KRAL: zženštilí], ani zvrácení [KRAL: samcoložníci = homosexuálové], ani zloději, ani lakomci, opilci, utrhači, lupiči nebudou mít účast v Božím království. A to jste někteří byli. Dali jste se však obmýt, byli jste posvěceni, byli jste ospravedlněni ve jménu Pána Ježíše Krista a Duchem našeho Boha.

Každého z nás Bůh vysvobodil z prázdného a v praktickém slova smyslu více nebo méně hříšného způsobu života. Někdo dělal větší hříchy, např. se opíjel, smilnil, bral drogy nebo je prodával, jiný dělal menší hříchy, protože žil slušně a byl „jenom“ bezbožný a ignoroval Boha. Ale oba způsoby života jsou Bohu odporné a ani sebeslušnější člověk nemůže mít podíl na Božím království. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je Duch. Dokud se člověk nenarodí znovu z Ducha svatého, nemůže spatřit Boží království.

V Efezu byli lidé, kteří se narodili znovu, ale proměna jejich života byla velmi pomalá. Potřebovali napomenout, potřebovali povzbudit, potřebovali vést, potřebovali pomoct v následování Krista. Přesně to potřebuje každý z nás – proto potřebujeme církev, která je zdravá, kde bratři a sestry budou ochotně a laskavě jednat pro Kristovu slávu a to znamená, že nás budou radostně povzbuzovat na cestě následování Pána a laskavě a milosrdně konfrontovat tam, kde naše životy neodpovídají tomu, že patříme Kristu. Proto tady církev je – abychom byli chválou jeho slávy a rostli ve svatosti a poznání Božího syna. Proto Pavel vyzývá křesťany, aby už dále nekradli. Mluví o těch, kdo kradli, o zlodějích, a my se na tomto místě potřebujeme zamyslet nad tím, co to znamená být zlodějem, co je to krádež. Krádež znamená brát a neprávem užívat cokoliv, co mi nepatří nebo v negativním slova smyslu odpírat druhému to, co mu právem náleží. Obvykle krádeži rozumíme v tom prvním slova smyslu, ale krádež je to druhé a kdo odpírá jinému, co mu právem náleží, je zloděj. O tom mluví např. Jakub, když napomíná boháče:

  • Jakubův 5:4 Hle, mzda dělníků, kteří žali vaše pole, a vy jste jim ji upřeli, volá do nebes, a křik ženců pronikl ke sluchu Hospodina zástupů.

To je krádež – odepření toho, co spravedlivě náleží druhému, ať již za vykonanou práci, nebo kvůli čemukoliv jinému. I v tomto rozměru bychom měli rozumět krádeži. Je to odepření spravedlnosti. Toto říkal Jan Křtitel vojákům, když za ním přišli a ptali se ho, co mají dělat, aby bylo zjevné, že činí pokání:

  • Lk 3:14 Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem.

Pokud se vám zdá váš žold malý, a vy to kompenzujete tím, že si na úkor svého zaměstnavatele sem tam něco přilepšíte, něco osobního zařídíte v pracovní době, nebo na firmu zkopírujete soukromé materiály, potom jste zloději. Musíte z toho činit pokání a přestat s tím. Možná máte dělat jinou práci, kde vás lépe zaplatí. Ale krádež není jenom o práci, o zaměstnání. Krádež je to i tehdy, když vám prodavačka v obchodě vrátí víc, a vy spokojeně odejdete. Ale jako křesťané můžeme jít ještě dál v porozumění této věci. Malachiáš napsal:

  • Mal 3:8-10 Smí člověk okrádat Boha? Vy mě okrádáte. Ptáte se: ‚Jak tě okrádáme?‘ Na desátcích a na obětech pozdvihování. Jste stiženi kletbou proto, že mě okrádáte, celý ten pronárod! Přinášejte do mých skladů úplné desátky. Až bude ta potrava v mém domě, pak to se mnou zkuste, praví Hospodin zástupů: Neotevřu vám snad nebeské průduchy a nevyleji na vás požehnání? A bude po nedostatku.

Nežijeme pod starou, mojžíšovskou smlouvou. Křesťané nejsou vázáni placením desátků – nemáme lévijce ani áronské kněze, kterým byly desátky určeny. Starší sborů, pastýři nebo dohlížitelé, jak se jim také říká, nestojí na kněžském místě. Nemůžeme míchat starou smlouvu s novou. My všichni jsme královským kněžstvem a máme jediného prostředníka a velekněze podle řádu Melchisedechova, Ježíše Krista. Přesto princip, o kterém mluví Malachiáš, zůstává – člověk může okrádat Boha. Jak? Vzpomeňte si na to, kdy za Ježíšem poslali farizeové své učedníky, aby Ježíše nachytali. Přišli s otázkou, zda je dovoleno platit daně císaři. Co jim Ježíš řekl? Chtěl minci a na minci jim ukázal císařův obraz a řekl jim, že co je císařovo, patří císaři.

Myslím, že sem všichni obvykle tomuto příběhu rozumíme. Méně však rozumíme tomu, co Ježíš řekl dále:

  • Matouš 22:21 Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, co je Boží, dejte Bohu.

Na minci byl císařův obraz, a tak je jasné, co patří císaři. Ale neexistuje žádná mince s Božím obrazem, že? Přesto někde Boží obraz najdeme – a nemusíme ani chodit nikam daleko od našeho textu v listu Efezským, kde jsme četli:

  • Efezským 4:24 … oblecte [nebo lépe – oblékli jste] nové lidství, stvořené k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy.

Kde najdeme Boží obraz? V nějakém slova smyslu na každém člověku, ale zjevně ho nalezneme na vykoupeném Božím dítěti. Co je Boží, dej Bohu! Izraelci okrádali Boha, když neodváděli levitům a kněžím desátek, deset procent z toho, co získali. Křesťané okrádají Boha, když mu nedávají sebe sama, tedy sto procent všeho, čím jsou, co mají, co získají, čím disponují. Proto Pavel napsal:

  • 1 Korintským 4:7 Kdo ti dal vyniknout? Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal?

Moji milí, všechno co máme, čím jsme, co děláme – to všechno máme jenom z Boží milosti. Bůh nám to nedal pro naše vyvýšení, ale proto, aby se na nás a skrze nás oslavil. Pokud chtějí lidé používat své obdarování, své talenty, svůj majetek, svůj intelekt, své schopnosti, svou sílu, svou práci nebo cokoliv dalšího k tomu, aby vynikli oni sami, okrádají Boha o jeho slávu. Bůh nám nic nedluží, ale my dlužíme Bohu sami sebe. Proto starozákonní desátek je jenom stínem toho, jak štědře a horlivě by měli dávat křesťané.

Když takto přemýšlíme o tom, co je krádež, můžeme vidět, co se za kráděží skrývá – když odpíráme Bohu, co mu náleží, a tím ho okrádáme, obvykle to znamená, že chceme získat sami pro sebe. A to je podstata krádeže. Za činem krádeže stojí pýcha, která chce vyvýšit sebe na úkor druhých. Pýcha, která říká, že já mám nárok a ten druhý zas takový nárok nemá. Pýcha, která se povyšuje nad druhého člověka, pohrdá druhým, pohrdá jeho vlastnictvím, právem druhého člověka. Je to pýcha, která říká, že ten druhý si tu věc nebo cokoliv jiného nezaslouží tak, jak si jí zasloužím já, a proto mám nárok si to vzít. To je kořen tohoto hříchu. A na tomto místě si můžeme dobře ukázat rozdíl mezi starou a novou smlouvou, rozdíl mezi zákonem Mojžíšovým a zákonem Kristovým, rozdíl mezi zákonem vytesaným do kamenných desek a zákonem, který je zapsaný do znovuzrozených lidských srdcí.

Mojžíšův zákon byl zákon daný Izraeli a jeho shrnutí najdeme v desateru přikázání. Někteří lidé říkají, že desatero bylo neměnným Božím morálním zákonem, ale Písmo nikde nic takového neříká. Písmo říká, že stará smlouva, tedy Mojžíšův zákon, byla dočasná, byla daná jenom do doby, než podle slibu, který Bůh dal Abrahamovi, přijde zaslíbený Mesiáš. List Židům mluví o tom, že stará smlouva je zvetšelá a blíží se zániku a v Efezským jsme četli, že Kristus:

  • Efezským 2:14-15 Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil pokoj.

Stará smlouva byla smlouvou smrti, protože nemohla dát život. Jediné, co mohla přinést, bylo odsouzení, zjevení hříchu, rozhojnění hříchu (Ř 5,20). Ale zákon zapsaný na kamenných deskách nemohl dát člověku moc přemáhat hřích, opustit hřích, vysvobodit se z pout hříchu. Můžeme si to dobře ilustrovat právě na tomto přikázání. Izraelech, který zatoužil po nějaké věci svého bližního, si vzpomněl osmé přikázání: Nepokradeš! A se zatnutými zuby, se odvrátil od toho, co chtěl ukrást. Zákon ho usvědčil jako hříšníka, odhlalil jeho zatvrzelé srdce, protože stále chtěl tu věc mít, zákon ho varoval, aby to nedělal.

Nyní se podívejme na novou smlouvu zapsanou do srdce člověka. Tou novou smlouvou není seznam přikázání, které by měly vést ke svatosti, ale sám Duch svatý, který posvěcuje. Bůh ho vložil do nitra těch, které před stvořením světa vyvolil, aby přijali podobu Božího syna (Ř 8,28-30). Je to Duch svatý, který dává nové srdce, o němž čteme, že je poslušné. A spolu s Duchem svatým přichází také něco nového, co sice bylo okrajově obsažené ve staré smlouvě, ale nebylo tím zásadním – tím je láska. Boží slovo nám říká, že:

  • Ř 5:5 Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.

A to je přikázání nové smlouvy. Ježíš říká, že nám dává nové přikázání:

  • J 13:35 Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li [Zachovávat desatero? Poslušně jednat podle zákona? Ne! Ale] mít lásku jedni k druhým.

Proto Ježíš říká:

  • Jan 13:34 Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem.

Proto je také psáno, že „láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona“ (Ř 13,10). Jak to souvisí s naším textem? Máme zde příkaz, který je Kristovým zákonem. Je to příkaz, který je do malé míry totožný s příkazem staré smlouvy, s osmým přikázáním. Ale Kristův zákon nejenom, že usvědčuje hříšníka z hříchu, ale také ukazuje na východisko a dává moc k překonání hříchu. Proto tady čteme „nepokradeš“, „kdo kradl, ať už nekrade“, ale zde to nekončí. Stará smlouva končila na tomto místě, ale nová vede k novému jednání – máš přiložit ruku k dílu, a místo krádeže raději těžce pracovat, abys nebyl druhým na obtíž a mohl se postarat o sebe i o svou rodinu. Ale nejenom to – ten text jde ještě dál a směřuje ke Kristovu novému přikázání, vede nás k lásce. Kdyby nás nechal jenom u práce, bylo by to znovu o nás a my bychom mohli ve svém sobectví myslet jenom na sebe, ale nové stvoření je stvořené k Božímu obrazu! Křesťan se bude svým charakterem stále více podobat Bohu, který miloval … a proto … dal! Křesťan má pracovat ne kvůli sobě, ale kvůli druhým. Ne jenom proto, aby měl co jíst a mohl postarat o svou rodinu, ale proto, aby se mohl rozdělit s těmi, kdo jsou potřební, s těmi, kteří pracovat nemohou, aby se mohl postarat o vdovy a sirotky v církvi, aby se mohl postarat o starší svého sboru, aby se mohli cele věnovat Božímu slovu a modlitbě, aby mohl podporovat dílo šíření evangelia do celého světa. Nová smlouva dává novou motivaci – a tou je láska.

Právě toto Bůh udělal v našich srdcích. Už nejsme pod zákonem, ale pod milostí a proto můžeme odvážně a obětavě milovat druhé. Rosteme do podoby Ježíše Krista, který se pro nás stal chudým, abychom my jeho chudobou zbohatli. Opustil slávu nebe a stal se člověkem, dal sám sebe jako oběť smíření za hříchy svého lidu, vykoupil svůj lid svým životem. Proto i my svým životem máme oslavovat Boha. Ale nejenom tím, co děláme, ale také tím, co říkáme:

II. Posvěcená ústa

  • Efezským 4:29 Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost.

Principielně je tento verš stejný jako předchozí. Je zde co nemáme dělat – ani jedno špatné slovo, je zde co máme dělat – ale vždy jen dobré, a je zde motivace – které posluchačům přinese milost. Je tady nové přikázání, které je podobné tomu starému, ale je tady nová motivace, nový cíl, nová moc, protože je tady Duch svatý, který působí v našich srdcích. Už jsme tato slova viděli minule:

  • Efezským 4:25 Proto zanechte lži a mluvte pravdu každý se svým bližním, vždyť jste údy téhož těla.

Zákon na kamenných deskách říkal, nevydáš křivého svědectví. Nový zákon říká také, nevydáš křivého svědectví, ale jde ještě mnohem dál – od negativního jde k pozitivnímu: „Mluvte pravdu každý se svým bližním!“ A je tady motivace: „Jste údy téhož těla.“ Jde o lásku – nechci lhát nikoliv proto, že to říká zákon, ale proto, že miluji svého bližního. Přesně to je potom obsahem 29. verše. Ukazuje to na lásku, vysvětluje nám, jak přesně máme milovat své bratry a sestry v Kristu, jak je máme budovat. Ani jedno špatné slovo – v originále je použité slovo, které bychom mohli přeložit také jako shnilý, zkažený, nepotřebný, ošklivý. Je to slovo, které je použité o špatném ovoci, které roste na špatném stromě (Mt 7,17-18). Žádná taková slova nemají vycházet z úst křesťanů. A pokud taková slova vycházejí, potom to ukazuje na špatný kořen.

  • Matouš 12:34 Čím srdce přetéká, to ústa mluví.

Ústa jsou oknem do srdce člověka. Proměněné srdce je naplněné láskou a milostí. Přetéká Boží milostí a přináší milost, kamkoliv přijde. Slova, která vycházejí z takového srdce, jsou jako lahodný pokrm pro uši posluchačů.

  • Přísloví 16:24 Pláství medu je řeč vlídná, lahodou duši a uzdravením kostem.

Milovaní, jaká jsou vaše slova? Jsou to slova, která přinášejí milost? Víte, nejde jenom o lež, ale jde o zkažené, shnilé mluvení. To nejsou jenom vulgární slova, ale každé mluvení, které je manipulativní, agresivní, tón řeči, který zraňuje, slova, která ubližují, pomluvy, urážky, utrhání, posměch, nelaskavá, zlá slova, tvrdá řeč. Nic z toho nepřináší posluchačům milost. Nic takového nebuduje. Žádné takové slovo není projevem Kristovy lásky k bratrům a sestrám, žádné takové slovo nepřivede druhého člověka ke Kristu. Nestačí jenom říkat pravdu, ale musíme jí říkat v lásce a musíme jí říkat s milostí. Podívejte se na Pána Ježíše Krista – jeho slova byla plná milosti a pravdy. Nejinak to musí být s námi. Ale pokud naše slova nejsou plná milosti… – podívejte se do dalšího verše, kam to vede:

III. Posvěcené srdce

  • Efezským 4:30 A nezarmucujte svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete pro den vykoupení.

Pokud nepřinášíme druhým milost, pokud nebudujeme druhé v lásce, pokud se nechceme rozdělit s potřebnými, zarmucujeme Ducha svatého. Kristus nás zachránil, jsme nové stvoření v Kristu, a to znamená, že máme posvěcené ruce, posvěcená ústa i posvěcené srdce. Bůh nám dal nové srdce, které je naplněné Duchem svatým. Duch svatý v nás přebývá a bude s námi navěky (J 14,16). Jestliže jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium, a uvěřili mu, byli jste zapečetěni Duchem svatým – to jsme viděli už v první kapitole listu. Ježíš Kristus svou obětí na kříži zaplatil za hříchy svého lidu a nyní volá každého člověka, aby litoval svých hříchů, tedy činil pokání a věřil v dokonané dílo Kristovo. Kdo uvěří, bude spasen. První kapitola listu jasně ukazuje, že Otec vyvolil, Syn zaplatil a Duch svatý zapečetil. Zde, ve čtvrté kapitole, Pavel opakuje tuto slavnou pravdu o zapečetění Duchem. Mluví ke křesťanům! Přikazuje křesťanům, aby nezarmucovali Ducha svatého, který v nás přebývá.

Není to o zatvrzování nevěřícího srdce, které vzdoruje Duchu svatému, který usvědčuje svět z hříchu, ale o zarmucování Ducha věřícími. Duch svatý je dárcem nového srdce křesťana, Duch svatý naplňuje takové srdce láskou, a když křesťan nejedná v této novotě života, je svatý Duch Boží zarmucován.

To neznamená, že by křesťan mohl přijít o Ducha svatého. Ale znamená to, že třetí osoba Boží trojice, Duch svatý, Duch, který posvěcuje, je zarmucován, protože ruce křesťana neprokazují lásku, protože slova křesťana neprokazují milost, protože srdce křesťana je chladné. Přesto stále platí to, co říká náš text – křesťan byl Duchem svatým zapečetěn pro den vykoupení. Byl Otcem vybrán před stvořením světa, Synem vykoupen, když se naplnil čas, Duchem svaým zapečetěn. Podívejte se rychle do osmé kapitoly listu Římanům:

  • Římanům 8:29-30 Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy.

Od začátku až do konce se jedná o stejnou skupinu lidí. Cílem Božího díla v nich je, aby přijali podobu jeho Syna. Proto nám byl dán Duch svatý – aby nás proměňoval do podoby Ježíše Krista, aby nám připomínal Kristova slova, aby nám svědčil o Kristu, aby nás uváděl do veškeré pravdy, aby nám otevíral Písma a dával nám porozumění Božímu slovu, aby se za nás přimlouval lkáním nevyslovitelným, aby nás posiloval v každém soužení, aby nás zmocňoval k vytrvalé službě svatým, aby naše srdce naplňoval radostí a pokojem, aby naše ústa naplňoval pravdou a milostí, aby naše jednání obnovoval ve svatosti a lásce. On v nás formuje podobu Božího syna, takže spolu s Janem Křtitelem radostně a ochotně vyznáváme, že:

  • Jan 3:30 On musí růst, já však se menšit.

Tohle je to, co to znamená být křesťanem. Tohle znamená být učedníkem Ježíše Krista. To není nějaké prázdné náboženství, to není nějaká povrchní slupka slušného chování, ale to je moc Ducha svatého, která proměnuje lidský život zevnitř navenek, od znovuzrozeného srdce, přes chválou, vděčností a milostí naplná ústa, až k láskou proměněnému jednání. To je křesťan, který je součástí Kristova těla, a Duch svatý nás spojuje dohromady, činí z nás jedno tělo, jeden organismus, nevěstu Kristovu, kterou dovede až do dokonalé slávy.

Milovaní svatí, Bůh vás zapečetil svým Duchem pro den vykoupení. To je den Kristova druhého příchodu, den, kdy budeme proměněni do Kristovy podoby a slávy. To je den, kdy už žádný křestan neuslyší: „Kdo kradl, ať už nekrade“ nebo „z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo.“ Den vykoupení je slavný den, kdy se zjeví náš Pán ve své nádheře a slávě, kdy celý svět užasne nad jeho velikostí, kdy veškerá tvrdost, pýcha a vzdor budou zlomeny, kdy každé koleno poklekne před Pánem a každý jazyk vyzná, že Ježíš Kristus je Pán. Křesťané, toto je den slávy, který s touhou vyhlížíme, ze kterého se radujeme, na který se těšíme. To je den, kdy bude poražena smrt a vržena do ohnivého jezera spolu s ďáblem a jeho anděly a spolu se všemi, jejichž jména nebyla zapsána v knize života, je to den, kdy definitivně a jednou provždy odložíme těla propadlá hříchu a budeme se už navždy radovat v Boží svatosti a spravedlnosti.

Milí přátelé, pokud nemůžete s radostí vyznat, že se těšíte na tento den slávy, musíte činit pokání, musíte prosit Krista, aby zlomil vaši tvrdost a pýchu, smiloval se nad vámi a dal vám nové srdce.

Ale vy, kteří patříte Kristu, vyhlížejte Pána, povzbuzujte se nadějí na jeho druhý příchod a žijte svatě, abyste v onen den nebyli zahanbeni.

  • Ko 3:1-5 Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem. Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě. Proto umrtvujte své pozemské sklony.

Amen. 

Rok

Osnova kázání