Žijte důstojně (Ef 4,1-3)

Skromní, tiší, trpěliví

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 14. února 2016

Pokoj vám a milost, milí svatí. Budeme pokračovat v našem výkladu listu Efezským. Dostali jsme se do druhé poloviny listu a před námi jsou ohromné verše – přečtu prvních šest ze čtvrté kapitoly a potom se budeme zabývat prvními třemi. Ef 4,1-6.

První polovina listu Efezským je hlubokým vyučováním o Boží velikosti, o spasení, o díle milosti a především o církvi. Dobře je to shrnuté v závěrečné modlitbě třetí kapitoly, v posledních dvou verších:

  • Ef 3:20-21 Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků!

Mohli bychom říci, že první polovina listu Efezským je doktrinální, zatímco druhá polovina počínaje začátkem čtvrté kapitoly, je praktická. Obecně platí toto rozdělení, ačkoliv pokud si pamatuji, viděli jsme velmi mnoho praktických věcí v první polovině listu a uvidíme velmi mnoho doktrinálních věcí ve druhé polovině listu Efezským.

Ale je to dobrý vzorec, který si musíme zapamatovat a je to vzorec, který vidíme také v našem dnešním textu. Apoštol Pavel staví na základech, které položil v předchozích třech kapitolách – z těchto základů, které mluví o povolání, kterým jsme povoláni, má růst důstojný život Božího dítěte, který bude charakteristický pokorou, láskou a pokojem. Pojďme nyní do našeho textu k prvnímu bodu, který odkazuje na zlom v Pavlově dopise:

I. Proto vás napomínám

  • Efezským 4:1 Proto vás já, vězeň kvůli Pánu, prosím…

Nebo jak zní přesnější překlad Žilkův:

  • Ef 4,1 Napomínám vás tedy já, vězeň v Pánu… (Žilka)

Pavel napomíná efezské křesťany, ale své napomínání začíná odkazem zpět, odkazem ke třem kapitolám, ve kterých mluvil o Bohu a o církvi. Jako dobrý stavitel staví na pevném základě, který položil.

Žádný křesťan nemůže žít zdravým křesťanským životem bez základu, kterým je zdravé učení Božího slova. Jednání vždycky vychází z učení. Nikdo nemůže jednat správně, pokud neví, co je správné. Může se trefit do správného jednání v nějaké konkrétní situaci, ale těžko bude moci budovat zdravé postoje v nejrůznějších oblastech života. Pokud nestojíte na zdravém učení, budete na tom tak, jak to popisuje apoštol Pavel o několik veršů dále – nedospělí, zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení, lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu (Ef 4,14). Nikomu nepomůže, když se naučí „správně křesťansky“ jednat, jako například, když někdo řekne – křesťan nemá krást, proto člověk nebude krást. Bude to dělat proto, že to někdo řekl. V lepším případě to bude dělat proto, že to řekl Bůh ve svém Slově. Tady už bychom skoro řekli, že to je dobré, ne? Takhle by to přece mělo být, nebo snad ne?

Můžeme se na to podívat ještě z jiného úhlu pohledu a položit si otázku, co je tím nejdůležitějším v našem vztahu k Bohu? Co máme dělat ve vztahu k Bohu na prvním místě? Nebo to můžeme formulovat tak, jako to udělal jeden ze zákoníků: „Které přikázání je ze všech největší?“ Ježíš odpověděl:

  • Lukáš 10:27 Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí.

Tady je jádro, tady je hlavní důvod. A tento důvod nás vede zpátky k tomu, o čem mluvíme – k učení, k doktríně. Jestliže totiž někoho milujeme, potom chceme vědět úplně všechno o tom druhém – co má rád, co nemá rád, co poslouchá, na co se dívá, co si obléká, co čte, nad čím přemýšlí, co se mu líbí, co dělá, kudy chodí… prostě úplně všechno. Chceme toho druhého znát, chceme vědět jaký je, kdo to je. A právě tak je to i s Bohem. Chceme vědět, kdo je Bůh, jaký je Bůh, co se mu líbí a nelíbí, o čem přemýšlí, jaké jsou jeho plány, jaké jsou jeho záměry a úmysly, tady jeho vůle atd.

To je učení. To je doktrína. To je poznání Boha. To je známost Boha, která vyvěrá z lásky, kterou on sám do nás vložil. A teprve z tohoto porozumění vyrůstá poslušnost, správné jednání. Proto Ježíš říká:

  • Jan 14:23 … kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo.

Milovat Boha znamená toužit stále více Boha poznávat. Čím lépe známe Boha, tím více ho posloucháme. A čím více ho posloucháme, tím více roste naše láska k němu, protože poznáváme, jak je Bůh dobrý.

Takže samotné jednání, které nevyvěrá z poznání toho, kdo je Bůh, tedy z učení, z doktríny, není projevem skutečné lásky k Bohu. A stejně tak samotné učení, které neústí do jednání, není důkazem opravdové lásky k Bohu. Teprve jednání, které vychází z poznání toho, kdo je Bůh, tedy z učení, ukazuje na skutečnou lásku křesťana k Bohu. Učení a jednání musí jít ruku v ruce a musí zde být v tomto pořadí, protože své poznání Boha nestavíme na zkušenosti, ale na neomylné pravdě Božího slova. To byl hlavní důvod, proč apoštol Pavel věnoval první tři kapitoly listu Efezským vyučování (podobně prvních jedenáct kapitol listu Římanům, nebo první dvě kapitoly listu do Kolosis). A následné tři kapitoly začínají slovíčkem „proto“ („tedy“ – Žilka).

Kvůli tomu, co bylo řečeno v předešlých kapitolách, jednejte následovně. A v našem textu jde Pavel ještě o kousek dál – protože je prosí, nebo jak překládá Žilka „napomíná“ je. Skoro všechny české překlady překládají slovo, které je tam použité jako „prosím“, ale potřebujeme vědět, že to je jeden z významů použitého řeckého slovesa. To řecké slovo je parakalew (z toho je paraklhtoj – přímluvce nebo obhájce, jak Ježíš označuje Ducha svatého) a má velmi širokou škálu použití. Jsou tři hlavní významové oblasti, v nichž můžeme toto slovo použít – 1. prosit, žádat, 2. napomínat, vybízet, 3. těšit, povzbuzovat. A ačkoliv to slovo má vždycky jeden význam, tak v sobě stejně vždy nějakým způsobem zahrnuje i celou tu škálu významů ostatních. Takže Pavel prosí, napomíná, vybízí, prosí – volá křesťany k tomu, aby žili podle toho povolání, kterého se jim dostalo. Mají tak žít proto nebo kvůli tomu, jaký je Bůh a kvůli tomu všemu, k čemu nás Bůh povolal, což bylo obsahem předchozích tří kapitol.

Mluvili jsme o tom, že jsme byli povoláni k synovství a spolu s tím také ke svatosti a k tomu, abychom byli chválou Boží slávy. Ukazovali jsme si, že jsme zahrnuti přebohatou Boží milostí, Pavel se modlil za to:

  • Efezským 1:18-19 a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme podle působení jeho síly.

Byli jsme povoláni k životu v Kristu a spolu s ním jsme posazeni v nebesích, byli jsme povoláni k novému lidství, dostali jsme právo Božího lidu a stali jsme se součástí Boží rodiny. Byli jsme povoláni k tomu, abychom byli svatým chrámem svého Boha, který je postavený na Kristu a v Duchu svatém budovaný Božím slovem, byli jsme povolání k tomu, abychom byli spoludědicové všech zaslíbení, které přináší evangelium. To je jenom malý zlomek z povolání, kterým jsme byli povoláni, jenom zlomek ze zachraňující Boží milosti, kterou nás Bůh obdaroval v Kristu Ježíši.

Nic z toho není z nás, nemáme na to nárok ani si to nemůžeme nijak zasloužit. Žádný člověk si nic z toho nemůže nárokovat ani to nemůže od Boha vyžadovat. Jediné, co každému spravedlivě náleží, je strašlivé odsouzení k věčnému oddělení od Boha a trápení. Ale když se Bůh smiluje nad hříšníkem, povolá ho svou milostí, obdaruje hříšníka tímto velikým a slavným povoláním. Proto Pavel v závěru 3. kapitoly v úžasu a s velikým pohnutím volá:

  • Efezským 3:21 … jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků!

A na jiném místě ukazuje, koho má na mysli – Boha:

  • 2 Timoteovi 1:9 … který nás spasil a povolal svatým povoláním ne pro naše skutky, nýbrž ze svého rozhodnutí a z milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy…

Musíme vidět, jak veliké a slavné je toto povolání, kterým nás Bůh povolal, jak veliké věci pro nás připravil a jak velikými věcmi nás obdaroval, ještě předtím, než se dostaneme k samotné výzvě, k samotnému napomenutí nebo prosbě – a to je druhý bod dnešního kázání.

II. Žijte důstojně

  • Ef 4,1 Napomínám vás tedy já, vězeň v Pánu, abyste žili způsobem hodným toho povolání, kterým jste byli povoláni…

Zde je popsán důsledek poznání Boha a díla jeho milosti – a to je život proměněný a proměňovaný evangeliem. Je to příčina a důsledek – poznání Boha vede k proměně života. Kde není proměna života, není opravdové poznání Boha. Kde není ovoce, nejsou ani kořeny. Toto ovoce, tento proměněný život, je na jedné straně něco naprosto přirozeného, něco, co vyplývá z nového života, který nám byl dán. Je to důsledek nového narození a důsledek víry, kterou jsme dostali od Boha. Proto Jakub ve svém listě tak jasně prohlašuje, že víra bez skutků je mrtvá (Jk 2,17). Je to přesně totéž, co říká apoštol Pavel v listu Efezským:

  • Ef 2:8-10 Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.

Spasení není ze skutků, ale vede ke skutkům. Nejsme spaseni za to, že jsme konali dobré skutky, ale k tomu, abychom konali dobré skutky. Totéž vidíme ve vyučování Pána Ježíše, například když vysvětluje podobenství o rozsévači, kde je jenom jedna jediná dobrá půda a když do ní padne zrno, přinese úrodu. Podobně říká v jiném podobenství:

  • Mk 4:26-28 S královstvím Božím je to tak, jako když člověk vhodí semeno do země; ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu.

Dobré semeno vyroste, dobrá půda vydá úrodu, špatná půda nevydá žádnou úrodu, dobrý strom ponese dobré ovoce, špatný strom ponese špatné ovoce. Je tady příčina a je tady důsledek, je tady nové narození a víra a jsou tady skutky víry, ovoce proměněného života. Je zde poznání Boha a z něho vyplývá nový život, důstojný život, život hodný toho povolání, kterým jsme byli povoláni.

Ale je tady ještě jedna důležitá věc, kterou nesmíme opomenout – a tou je naše hříšná přirozenost, kterou musíme mocí Ducha svatého překonávat. A to je důvod, proč apoštol Pavel napomíná křesťany, proč je prosí, aby jednali podle toho povolání, kterým jsou povoláni. Je tady výzva, napomenutí, prosba, která vede dvěma směry – jednak se vrací zpátky k tomu, jaký je Bůh a jak veliké věci udělal v našich životech a jednak směřuje dopředu k tomu, abychom žili životem, který bude odpovídat tomuto velkému Božímu dílu. Je naprosto nezbytné, abychom si připomínali oba tyto směry, protože na jedné straně snadno zapomínáme na to, kdo je Bůh a co dělá a na druhé straně lehce podléháme sklonům své staré přirozenosti.  

Pavel používá slovo, které bychom mohli přeložit (a Pavlík ho tak překládá) jako důstojně. Jiné překlady říkájí „žijte způsobem hodným toho povolání“ nebo „dělejte čest tomu povolání“, jak to máme i v Ekumenické Bibli. Je to slovo, které odkazuje na plnost v každém ohledu, na vážnost, se kterou máme přistupovat ke křesťanskému životu, na důstojnost, která má být vlastní těm, kdo žijí s Bohem. Tohle slovo najdeme v Novém zákoně jenom šestkrát, ale ta místa nám dávají dobrý obrázek toho, co bychom si měli představit.

V listu Koloským se Pavel modlí za církev, za to aby poznali Boží vůli.

  • Koloským 1:10 Tak budete svým životem dělat Pánu čest a stále se mu líbit, ve všem ponesete ovoce dobrých skutků, budete růst v poznání Boha…

A v 1Te 2,12 připomíná křesťanům, že je napomínal jako otec, aby vedli život důstojný Boha, který je povolal do slávy svého království. Podobně ve Filipským 1,27 říká křesťanům, že mají vést život hodný Kristova evangelia.

Další dva výskyty tohoto slova jsou více osobní a nacházíme je v kontextu zaopatření. Ukazují na plnost vzájemné péče jedněch o druhé – můžeme si dobře představit, jak by taková péče měla vypadat a z toho můžeme odvodit, jaký bychom jako křesťané měli žít životy, aby to odpovídalo tomu povolání, kterým jsme byli povoláni. Tak v listu Římanům doporučuje Pavel církvi diákonku Foibé a říká křesťanům:

  • Ř 16:2 Přijměte ji v Pánu, jak se sluší mezi věřícími, pomáhejte jí, kdyby vás v něčem potřebovala, neboť i ona byla pomocnicí mnohým i mně samému.

Mluví zde o úctě, vážnosti, o přijetí a všestranné pomoci. A podobně ve 3. Janově listu píše Jan o bratrech, kteří přišli odjinud, kteří se pro Kristovo jméno vydali na cesty a nepřijímají nic od pohanů. Stanoví pro církev povinnost:

  • 3J 1:6 Dobře učiníš, když je vypravíš na další cestu, jak se sluší před Bohem.

Kdybychom měli nějak shrnout význam toho slova, které Pavel používá pro popis křesťanského života, měli bychom na mysli takové výrazy jako je vážnost, důkladnost, péče, pečlivost, promyšlené jednání, řád, ukázněnost. Je to opak lehkomyslnosti, lehkovážnosti, impulzivnosti. Byli jsme spaseni bláznovskou zvěstí, ale nebyli jsme spaseni k bláznovskému životu. Život křesťanů nemá být chaosem, ale mocným svědectvím. Evangelium je bláznovstvím pro tento svět, ale život křesťanů je pro tento svět přesvědčivým svědectvím, protože v nich působí moc evangelia. Pavel přikazuje křesťanům, aby se modlili za všechny, kteří mají v rukou moc:

  • 1 Timoteovi 2:2 … abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti.

Jak má tedy vypadat život hodný Kristova evangelia? Apoštol na to odpovídá v následujících verších, které jsou třetím bodem dnešního kázání:

III. V lásce a v pokoji

  • Ef 4:2-3 … se vší pokorou a tichostí, se shovívavostí, navzájem se snášejíce v lásce, vynasnažujíce se zachovávat jednotu Ducha ve svazku pokoje.

Boží slovo tady rozvíjí důstojný život třemi tvojicemi charakteristik, které dále ukazují, co to znamená žít podle Kristova evangelia. Nacházíme zde pokoru, lásku a pokoj, které jsou pokaždé obohacené nějakou další vlastností. Pokora, láska a pokoj mají být největším svědectvím křesťanova života. A všimněte si, kdo křesťany k pokoře, lásce a pokoji vybízí – Pavel, vězeň v Pánu (Ef 4,1). Muž, který byl uvězněn kvůli evangeliu, ten, který by si skutečně mohl zoufat, volá křesťany k pokoře, lásce a k pokoji. Podívejme se trochu blíže na to, jak tedy máme žít život hodný Božího povolání:

A. Pokora

Jako první je tady dvojice – se vší pokorou a tichostí. Ekumenický překlad mluví o skromnosti a tichosti. Slovo, které tady Pavel použil, vysvětlil jinde:

  • Filipským 2:4 … každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu.

To je pokora. Je to naprostý opak sebestřednosti. A důraz je tady položen na veškerou pokoru, což znamená ve všem pokládat toho druhého za přednějšího než sebe. Ne, co slouží mně, ale co slouží druhým, co prospěje druhým, co je povede blíž ke Kristu, hlouběji do Písma, co jim umožní lépe poznat Boha. To je skutečná pokora. To není nějaká bázlivost nebo ustrašenost, nejde o bojácnost nebo zakřiknutost, pokora neznamená, že na sobě nechám dříví štípat, ale že budu mít druhé za přednější než sebe.

Co to znamená prakticky? Že těm, kdo neznají Krista, budu zvěstovat evangelium o ukřižování a zmrtvýchvstání Pána Ježíše. Budu je vyzývat k pokání a k víře v Krista. Když uvidím, že můj bratr v Kristu hřeší, laskavě, s milosrdenstvím, ale zároveň velmi jasně ho napomenu a povedu ho k tomu, aby opustil svůj hřích a vrátil se k následování Krista. Když uvidím, že bratra, který je slabý v Kristu, budu ho povzbuzovat Božím slovem a nenechám se odradit ani malomyslností ani zoufalstvím nebo slabostí. To je skutečná pokora, která má na mysli to, co slouží druhým. Vidíme, že to znamená, že budeme potřebovat hodně odvahy a síly. To je důvod proč potřebujeme dobře znát svého Boha, proč musíme začínat u doktríny, ze které budeme potom čerpat sílu pro své každodenní chození s Bohem.

Pokora je tady zkombinovaná s tichostí. Tichost patří k pokoře. Slovo, které je tady použité kraličtí často překládají jako krotkost, mohli bychom ho přeložit také jako mírnost, vlídnost, jemnost nebo laskavost. Je to vlastnost, kterou se máme učit od Krista:

  • Matouš 11:29 Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.

Tichost znamená očekávání na Hospodina. Znamená to trpělivé vyčkávání, znamená to odevzdat soud do Božích rukou, nehledat pomstu ani vlastní prostředky k záchraně, znamená to strpět bezpráví a křivdu kvůli Kristu. Dobře to vidíme na apoštolech, kteří byli potrestáni veleradou a zbičováni kvůli kázání evangelia:

  • Skutky apoštolské 5:41-42 A oni odcházeli z velerady s radostnou myslí, že se jim dostalo té cti, aby nesli potupu pro jeho jméno. Dále učili den co den v chrámě i po domech a hlásali evangelium, že Ježíš je Mesiáš.

Znovu vidíme, že tichost není slabost, ale skutečná síla. Tichost vyžaduje odvahu. Ale tichost nehledá sílu v sobě, nýbrž v Kristu. Tichost je vlastností, kterou Bůh hledá u těch, kdo následují Krista. Tichost vidíme Kristu, když byl unavený a zarnoucený nad popravou Jana Křtitele a vzal si učedníky stranou, aby s nimi strávil čas a odpočinul si, protože kvůli množství lidí si nemohli ani odpočinout. Ale lidé se to dozvěděli a předběhli je.

  • Marek 6:34  Když vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře. I začal je učit mnohým věcem.

To je ten nejlepší příklad toho, co to znamená být tichý a pokorného srdce, to je příklad, který musíme následovat, pokud máme být Kristovou církví. K tomu jsme byli povoláni. K tomu jsme nyní vyzýváni. To je skutečná skromnost, pokora. To je něco, co musí být součástí našich životů, a to nejenom když se v neděli sejdeme, ale každý den. Je to něco, co patří k následování Krista, co se musí projevovat jako ovoce povolání, kterým jsme povoláni. A je to naprosto nezbytný základ pro to, co následuje:

B. Láska

  • Ef 4:2-3 … se shovívavostí, navzájem se snášejíce v lásce…

Skutečná pokora, odvážná a silná, je základem pro život v lásce. A láska je tady charakterizovaná dvěma slovy – shovívavostí nebo trpělivostí, jak je možné také to slovo přeložit a snášenlivostí. Opět jsou zde dvě slova, která jsou spojená dohromady a obě popisují lásku. Protože láska je na prvním místě trpělivá. Tady můžeme vidět velikou souvislost s pokorou, protože na tomto místě se obě charakteristiky střetávají.

Pokora považuje druhého za přednějšího než sebe, a to znamená, že musí být trpělivá. Musí být velmi trpělivá. Trpělivost bychom mohli označit jako vytrvalou lásku. Trpělivost je Boží vlastností. Petr nám připomíná, že:

  • 2 Petrův 3:9 Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.

Bůh stále odkládá svůj hněv a šetří ho pro den soudu. Žalmista říká, že:

  • Žalm 7:12 … každý den má Bůh proč vzplanout hněvem.

Přesto má s námi trpělivost, protože miluje svůj lid. Bůh je láska, a proto je tak trpělivý. Je trpělivý, takže nyní snáší hříšníky a odkládá svůj hněv, aby jeho vyvolení došli ke spasení. Nicméně je naprosto spravedlivý, takže přijde den jeho hněvu, kdy se každý bude zodpovídat ze své nevěry a ze svých činů.

Trpělivost je v našem textu spojena se snášenlivostí – snášejte se navzájem v lásce. Slovo, které je tam použité znamená ochotu strpět někoho nebo něco, vydržet to, nechat si to líbit. To slovo nám ukazuje, jak jsme hříšní. Nejsme schopní být jednoduše trpěliví, ale máme na tom pracovat a snášet se navzájem v lásce. A láska by měla být přesně tím slovem, které bude popisovat život křesťana.

Vzpomínáte si na modlitbu apoštola Pavla z konce třetí kapitoly? Za co se modlil? Abychom poznali Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, abychom zakusili skutečnou hloubku i výšku, šířku i délku Boží lásky – a to ve vzájemných vztazích v církvi.

Máme tedy být trpěliví a snášenliví. A to je něco, co jde přímo proti naší staré přirozenosti. Ne že bychom byli nesnášenliví, ale spíš jde o to, že jsme sobečtí a to nám velmi ztěžuje cestu k trpělivosti a snášenlivosti. Ze své přirozenosti chceme, aby všechno fungovalo tak, jak se to líbí nám, aby druzí lidé vyhovovali nám, aby jednali podle našich měřítek a norem. Ale kam nás vede Písmo? Podívejte se do třetího verše čtvrté kapitoly:

C. Pokoj

  • Ef 4:3 … a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje.

Pokora, láska a pokoj – tři charakteristiky života, který odpovídá tomu povolání, kterým jsme povoláni. Vidíme, že jde o církev, a tento verš to jenom potvrzuje. Hleďte zachovat jednotu Ducha spojeni svazkem pokoje. Pavel doslova mluví o poutech pokoje – nezapomeňte, že píše jako vězeň.

Mluví tady o důležité věci, která dnes hýbe celým křesťanským světem – a to je jednota, jednota Ducha. Pokud žijeme společně v pokoji, zachováváme jednotu Ducha. Není to samozřejmost, jak ukazuje náš text. Je potřeba k tomu vyvinout úsilí a bude to znamenat pokoru a lásku, sebezapření, upřednostnění druhých, sebevydání, oběť.

Jednota, o které je tady řeč, má být něčím, co budeme mít neustále na zřeteli. Tato jednota se týká na prvním místě místní církve. Znamená to, že budeme skutečně usilovat o to, abychom neměli rozepře jedni s druhými, abychom neměli nic jeden proti druhému, ale abychom se společně soustředili na Krista a na to povolání, k němuž nás povolal: být chrámem Ducha svatého. To znamená, že spolu musíme hodně mluvit, protože většinu problémů způsobují naše nedostatky v komunikaci – ať již proto, že si špatně porozumíme, nebo proto, že špatně pochopíme, co ten druhý říkal, nebo myslel, nebo proto, že se špatně vyjádříme. Komunikace je základem.

Ale tato jednota, která vede k pokoji, staví na něčem hlubším – na něčem, co nás vede zpátky na začátek. Staví na poznání Boha a jeho díla. Proto vás prosím, abyste žili tak, že budete dělat čest tomu povolání, kterým jste povoláni. Pro to, kdo je Bůh, pro to, kdo je Kristus, pro to, co znamená být křesťanem, pro to, co je to evangelium, pro to, co to je církev. To jsou hlavní témata prvních tří kapitol listu Efezským a to je nezbytný základ pro pokoru, lásku i pokoj. To je základ křesťanské jednoty.

Tato jednota přesahuje místní sbor a jde dál ke všem, kteří se hlásí ke Kristu, ale znovu – musí zde být stejný základ. A někdy stačí, když to zúžíme na dvě prosté věci – na to, kdo je podle Písma křesťan a co je to podle Písma církev. Pokud se shodneme na těchto dvou věcech, potom můžeme – a vlastně podle našeho textu musíme usilovat o jednotu Ducha.

Jak bychom to měli udělat? Odpověď na tuto otázku se týká jak pokory, tak lásky, tak pokoje a je ve své podstatě prostá – musíme se soustředit na Krista. On musí být v centru. On má prvenství ve všem. On je tím, od koho se učíme, co to znamená být tichý a pokorného srdce, kdo nás učí milovat Boha i bližní a kdo nazván Vládce pokoje. Když se soustředíme na něj, jsme naplňováni jeho Duchem a ten v nás působí, že žijeme život důstojný Božímu povolání:

  • Gal 5:22-24 Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací. Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony.

Kristus je tím důvodem, proč Pavel prosí křesťany, Kristus je tím povoláním, ke kterému jsme povoláni, Kristus je tím, kdo proměňuje naše životy ke slávě Boha Otce. K němu musíme jít i dnešního dne.

Rok

Osnova kázání