Cesta bolesti a zármutku (Gn 35,8.16-29)
Druhá polovina 35. kapitoly je svědectvím o bolesti v životě Božího muže. Je to další zkouška Jákobova charakteru. Není první a rozhodně není ani poslední. Klade před nás otázku po opravdovosti našeho života s Bohem.

Boží slovo velmi jasně definuje diákony – nikoliv však z hlediska náplně jejich práce, ale především z hlediska charakteru. V Písmu je celý seznam vlastností, které mají být diákonům vlastní a bez nichž by neměli být do této služby ustanoveni.
Jákob v předchozí kapitole selhal v mnoha ohledech. Jeho život se skoro zhroutil. Čelil vážnému nebezpečí – celé jeho rodině hrozilo vyhlazení, vendeta, krevní msta za to, co provedli jeho synové, když vyvraždili všechny muže z Šekemu. Bůh skutečně dlouho mlčel a nechal dojít věci v Jákobově životě až do krajnosti. Ale neopustil Jákoba.
Falešní učitelé jsou ovládáni svou žádostivostí - jsou drzí, opovážliví, vysmívají se nadpozemským mocnostem - přestože jsou jimi ovládáni. Znovuzrození křesťané svůj život žijí opačně - hřích už nad nimi nepanuje, neurčuje jejich vůli, protože Bůh dal novou přirozenost každému křesťanovi.
V první církvi v Jeruzalémě došlo ke konfliktu v otázce spravedlivého rozdělování jídla mezi chudé vdovy a na apoštolech bylo, aby celou situaci vyřešili. Jejich prací však bylo kázání Slova a modlitby, proto svolali církev a ustanovili diákony, kteří zajišťovali praktické věci týkající se pokojného chodu církve.
Můžeme poznat Boha? Jak se můžeme dozvědět, jaký Bůh doopravdy je? Je možné to vyčíst z přírody kolem nás nebo potřebujeme ještě něco více? Apoštol Pavel podobné otázky řešil s filozofy v Athénách a tak se právě od něj můžeme dobře učit odpovědím na tyto a podobné otázky.