Na našich rozhodnutích záleží (Rút 1,1-5)

Na našich rozhodnutích záleží (Rút 1,1-5)

Elímelek s rodinou jde do Moábu

 

I. ÚVOD

Pokoj vám milovaní! Máme dnes výsadu scházet se jako tělo jednoho Pána, který je hlavou tohoto těla.  Jsme tělem Krista a On je naším Pánem.  Proto poslušní jeho slovu jsme se dnes shromáždili jako Jeho lid. A to je láska, milovaní.

• 1 Janův 5:3 V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání; a jeho přikázání nejsou těžká,

Jsme ve světě, ale díky Boží lásce zjevené na kříži Ježíše Krista nejsme ze světa. Patříme nebeskému království. Patříme osmému dni. Dni nového věku. Jeho symbolem a stínem ve Starém zákoně byla obřízka, provedená osmý den od narození chlapce.

Lid nové smlouvy vchází do osmého dne, do odpočinutí v Kristu skrze obřízku srdce. Ta je dílem Božího Ducha a Božího slova.

Bůh je milosrdný, slitovný. Bůh, který nepřestává ve svém spasitelském díle. Budeme společně procházet knihou Rút. Najdeme ji ve Starém zákoně. Je mezi knihou Soudců a první knihou Samuelovou. Příběh se ale časově odehrává právě v době Soudců, pravděpodobně v době soudce Gedeona. Podle časování Leona Wooda zhruba kolem let 1230–1220 před Kristem.

Kniha Soudců je tvrdou knihou plnou zápasů, násilí a krve. Období soudců trvalo podle Wooda 350 let. Od roku 1400 do roku 1050 před Kristem. Po smrti Jozua vytáhli Izraelci do boje proti Kenaancům.  Otníel dobyl Kirjat – Sefer. Stal se prvním soudcem a soudil Izrael po 40 let, země pod jeho správou žila v míru a pokoji po celou dobu jeho soudcování až do jeho smrti.

Posledním soudcem byl silák Samson. Soudil Izrael po dobu 20 let. V letech 1075–1055 podle Wooda. Posledních pět kapitol knihy Soudců ukazují na chaos a anarchii temnoty a hříchu, pokud sledujeme jednání Izraele. Je to temné čtení. Naštěstí však také vidíme Boží neutuchající milost a svrchovanou prozřetelnost. Konec knihy soudců ukazuje na tvrdý charakter té doby.  Kniha Rút potom je svěží oázou uprostřed pouště. Učí nás žít spravedlivě a řádně uprostřed bouře temnoty, protože Bůh je svrchovaný a věrný.

Jeho dílo pokračuje i v těch nejtemnějších a nejstrašlivějších dobách. Je to Bůh, kdo povolává z temnoty na světlo, ze smrti do života a kdo rozhodl o spasení svého lidu, skrze dílo svého Syna Ježíše Krista. Bůh o tom nejen rozhodl, ale také svrchovaně podle svého plánu koná. A není žádné moci, která by mu v tom zabránila. O tom je kniha Rút. Dnes budeme číst verše 1–5 první kapitoly.  Jsou úvodem do celého příběhu. Podívejme se, jak náš příběh začíná.

Rút 1:1-5  Za dnů, kdy soudili soudcové, nastal v zemi hlad. Tehdy odešel jeden muž z judského Betléma se svou ženou a dvěma syny, aby pobýval jako host na Moábských polích. Jmenoval se Elímelek, jeho žena Noemi a dva jeho synové Machlón a Kiljón. Byli to Efratejci z judského Betléma. Přišli na Moábská pole a přebývali tam. Ale Noemin muž Elímelek zemřel a ona zůstala s oběma syny sama. Ti se oženili s Moábkami. Jedna se jmenovala Orpa, druhá Rút. Sídlili tam asi deset let.  Oba, Machlón i Kiljón, rovněž zemřeli, a tak ta žena zůstala sama, bez dětí i bez muže.

II. HLAD V ZEMI

a) Hlad v domě chleba!

Čteme, že v době soudců nastal v celé zemi hladomor. Řekli jsme si, že se s velkou pravděpodobností příběh odehrává v době před povoláním a během nástupu soudce Gedeona, na začátku jeho služby. Hladomor se týkal celé země, a dokonce i Betléma, což v překladu znamená Dům chleba. Je to smutné, když hlad zasáhl i takové místo, které bylo nazváno domem chleba. Pojďme se podívat na důvody a příčiny hladomoru a bídy. První zmínka o Gedeónovi je v 6. Kap. Knihy Soudců, ve verši 11. Právě v 6. Kap. najdeme odpovědi.

• Soudců 6:1-10  Synové Izraele se dále dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích. Proto je Hospodin vydal na sedm let do rukou Midjánců. Ruka Midjánců na Izraele mocně doléhala. Izraelci si dělali před Midjánci úkryty na horách, v soutěskách, v jeskyních a na nepřístupných vrcholcích. Sotvaže Izrael zasel, přitáhli Midjánci s Amálekem a syny východu a přepadali jej. Položili se proti nim a ničili úrodu země až po cestu do Gázy. Neponechávali v Izraeli k obživě ani ovci ani býka ani osla. Přitáhli vždy se svými stády a stany; přihnali se jako kobylky v takovém množství, že nebylo možno spočítat je ani jejich velbloudy. Přicházeli do země, aby ji ničili. Izrael byl od Midjánců úplně zbídačen. 

V zemi byl hladomor. A měl své kořeny v hříchu Izraelců. Vidíme v prvním verši šesté kapitoly Soudců: Synové Izraele se dále dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích. Proto je Hospodin vydal na sedm let do rukou Midjánců. Když potom Izraelité úpěli k Hospodinu, vysvětlil jim Hospodin svůj záměr i postoj k celé záležitosti, řekl jim: „Nyní ke mně úpíte, ale sami si za vše můžete. Podívejte se na sebe a své činy, na své modlářství.“

• Vyprostil jsem vás z moci Egypta i z rukou všech vašich utlačovatelů. Vypudil jsem je před vámi a jejich zemi jsem dal vám. Řekl jsem vám: Já jsem Hospodin, váš Bůh. Nebojte se bohů Emorejců, v jejichž zemi sídlíte. Ale vy jste mě neuposlechli."

Boží vyvolený lid konal, co je zlé v očích Hospodina. A koho Bůh miluje, toho přísně vychovává. I v tom můžeme vidět Boží svrchovanou prozřetelnost. Bůh použije prostředky a okolnosti, kterými nám pomáhá prozřít a vrátit se k němu. Zde vidíme, že jako metlu a meč použil národ Midjánců.  Země kvůli nim upadla do hladomoru a čteme, že byla celá zbídačelá.

Právě v této chvíli a v tomto dějinném okamžiku se jeden muž rozhodl odejít z Izraele do ciziny. Konkrétně na Moábská pole. Vzal svou ženu a oba Syny. Jmenoval se Elímelek, žena Noemi a synové Machlón a Kiljón. Byli to Efratejci.  Území, na kterém ležel Betlém, bylo v dřívějších dobách nazýváno Efrata. Odtud Betlém efratský. Podívejme se blíže na rozhodnutí a konání onoho muže.

b) Nevěra Elímeleka.

Elímelek se rozhodl opustit Betlém. Když hledíme na jeho rozhodnutí pouze naším zrakem poznamenaným hříchem a pádem, zdá se, že jeho rozhodnutí je velmi dobré. Z míst, kde byl hladomor, odvedl svou rodinu na místo, kde mohl pobývat jako host a rodina minimálně netrpěla hladem. Možná že tu byl i určitý blahobyt. To je dobré rozhodnutí ne?

Podívejme se ale na věc očima Písma a duchovním zrakem Božího lidu. A na začátek, abychom lépe porozuměli, vězme, že Elímelek znamená „můj Bůh je král!“ Vyjadřuje hlubokou oddanost Hospodinu. Pojďme se nyní podívat na nositele tohoto nádherného jména a na jeho oddanost Bohu blíže. Elímelek totiž selhal kvůli své nevěře!

III. ODDĚLENÍ SE

a) Opuštění Božích zaslíbení

Ať už se budeme držet našeho výkladu hladomoru v kontextu Soudců 6. A Midjánců jako meče, který ho způsobil, nebo přijmeme výklad jiný a hladomor nebyl trestem, ale třeba jen zkouškou, musíme se sjednotit v názoru, že Elímelek neobstál ve víře a opustil Boží zaslíbení. Oddělil se od svého Boha a od jeho zaslíbení. Byla to nevěra a svévole.  Podívejme se na to ve třech bodech:

1)      Byl-li hladomor trestem k výchově, potom Elímelek je jako syn, který raději, než by přijal Otcovu (Boží) výchovu a obrátil se zpět k němu v pokání, odchází z domova a vymaňuje se z vlivu této výchovy. Nevěří, že Otcova (Boží) vůle je pro něj tím nejlepším a hledá svou vlastní cestu.

2)      Byl-li hladomor zkouškou víry, potom Elímelek také zklamal a prokázal svou nevěru. Nevěřil Bohu, ale sobě, odešel jako ten, který nevěří Božímu slovu a Jeho zaslíbením. Jako Adam s Evou pohrdli Božím slovem a jednali podle své moudrosti. Tak učinil i Elímelek.

3)      To vše je završeno hrozným poznáním, že Elímelek žil v zemi zaslíbené. Z veliké Boží milosti v ní měl svůj podíl. A ten opouští. On jím pohrdnul. Když Abram povolaný Bohem k cestě do zaslíbené země sestoupil do Egypta kvůli hladu, byl pošetilcem, který sešel z cesty do země zaslíbené. Jako by si po cestě odskočil do Egypta kvůli hladu. Ale mělo to hrozné důsledky, vydal svou ženu jinému muži, aby zajistil svůj život.

• Genesis 12:10-11  I nastal v zemi hlad. Tu Abram sestoupil do Egypta, aby tam pobyl jako host, neboť na zemi těžce doléhal hlad. Když už se chystal vejít do Egypta, řekl své ženě Sáraji: "Vím dobře, že jsi žena krásného vzhledu. Až tě spatří Egypťané, řeknou si: »To je jeho žena. « Mne zabijí a tebe si ponechají živou. Říkej tedy, žes mou sestrou, aby se mi kvůli tobě dobře dařilo a abych tvou zásluhou zůstal naživu." Když pak Abram vešel do Egypta, spatřili Egypťané tu ženu, jak velice je krásná. Spatřila ji také faraónova knížata a vychválila ji faraónovi. Byla proto vzata do domu faraóna

Ale Elímelek již v zaslíbené zemi byl. Byl v zemi hojnosti. Byl v zemi, kde vládl Král Králů, Hospodin zástupů sám. Svatý Izraele byl středem a pevným bodem, byl skalou a jistotou svého lidu. Stačilo Bohu důvěřovat a vložit svou starost na Něj. Stačilo přijít k Bohu v pokání. Ale Elímelek ho odmítl a zvolil svou vlastní cestu.

Svatí a drazí, mnohokrát v našich životech volíme svou vlastní cestu. Vím to, stačí, když se podívám na svůj vlastní život. Máme hlad v nějaké oblasti a hledáme naše Moábská pole, místo abychom v pokání a pevné důvěře spěchali k tomu, který jediný má moc svrchovaně se nás ujmout, a i ty nejhorší okolnosti našich životů proměnit v požehnání. Petr říká:

• 1 Petrův 5:7 Všechnu `svou starost vložte na něj´, neboť mu na vás záleží.

A apoštol Pavel nás vyučuje:

• Římanům 8:28 Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.

b) Spolehnutí Elímeleka na svou moudrost a své síly

Elímelek měl ale svůj vlastní plán. Vypadal jako dobrý a možná, že nejenom v jeho očích, ale i v očích dalších lidí. Elímelek odešel na svá Moábská pole a možná měl následovníky. Ale Bůh nám ve své dobrotě dává jeho příběh k našemu ponaučení. Pokud volíme své vlastní cesty, potom to má důsledky do našich životů. Špatné důsledky. Může shořet naše slaměné a dřevěné dílo, o vše přijdeme. Nebo zemřeme. Pokud máme rodinu, dopadá to i na ni.  Čteme jen pár vět:

 Za dnů, kdy soudili soudcové, nastal v zemi hlad. Tehdy odešel jeden muž z judského Betléma se svou ženou a dvěma syny, aby pobýval jako host na Moábských polích.  Jmenoval se Elímelek, jeho žena Noemi a dva jeho synové Machlón a Kiljón. Byli to Efratejci z judského Betléma. Přišli na Moábská pole a přebývali tam.

Jen pár vět, zdánlivě obyčejný, bezvýznamný příběh a takové důsledky. Podívejme se, co bylo s Elímelekem a jeho blízkými dál.

IV. SMRT

a) Smrt Elímeleka

Duch svatý pro nás zaznamenal.

• Rút 1:3 Ale Noemin muž Elímelek zemřel a ona zůstala s oběma syny sama.

Elímelekův plán možná přinesl jemu a jeho rodině potravu pro tělo. Netrpěli hladem, ale tento jeho plán odřízl Elmeleka i jeho rodinu od skutečného zdroje života. Od Boha a Jeho slova. Odtrhl je od Boží vůle. Poslyšte slova Písma.

• Matouš 4:1-4 Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl. Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: "Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby." On však odpověděl: "Je psáno: `Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst. ´“

A nyní z Janova evangelia, ze 4. Kapitoly:

• Jan 4:31-34  "Mistře, pojez něco!" On jim řekl: "Já mám k nasycení pokrm, který vy neznáte." Učedníci si mezi sebou říkali: "Přinesl mu snad někdo něco k jídlu?" Ježíš jim řekl: "Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo.

Hledejte nejprve mne a mé království a vše ostatní vám bude přidáno. Elímelek se nesytil Božím slovem a nejednal podle něj. Podlehl pokušení vlastní cesty a zemřel. Jeho rodina zůstala bez toho, kdo se o ni měl starat a měl ji zaopatřit chlebem pro tělo, ale také chlebem pro ducha. Je to paradox a ironie. Elímelek si myslel, že se stará a moudře a dobře se stará. Ale místo toho umírá a nechává svou rodinu osamocenou bez něj!

Jen svrchovaný Bůh, který kraluje prozřetelně nad celým stvořením i dějinami je schopný nás zajistit vždy a všude. Jen jeho vůle projevená v Jeho slovu, v Písmu, je chlebem, který nezklame a dává život věčný. Ve světě vše pomíjí, pozemský chléb i tělo, které se jím sytí. Ale…

• 1 Janův 2:17 A svět pomíjí i jeho chtivost; kdo však činí vůli Boží, zůstává na věky.

Elímelek umírá a jeho rodina zůstává sama.

b) Pád pokračuje, smrt má žně

Kniha Rút vypadá na první pohled velmi poklidně. Ale opak je pravdou. Je velmi silná, co se týká nás lidí a naší zodpovědnosti a drsná, co se týká našeho hříšného selhání. Naštěstí je i velikým zjevením Boží slávy a záře Boha Otce, Boha Syna i Boha Ducha svatého. Příběh se odehrává v době soudců. Přečtěte si milovaní celou knihu Soudců. Budete otřeseni hříchem lidského pokolení. Jeho temnotou, zvráceností a zničující silou. Budete plakat. Protože hříchy knihy Soudců jsou i naše hříchy. To je zvrácenost a temnota našich srdcí. Je to temnota mého srdce, i každého člověka.

Na pozadí toho všeho je Rút oázou klidu a míru, lidé v ní jednají pokojně. Lépe tam proto vidíme Boží svrchovanou milost, jednající podle Božího svrchovaného plánu. My to také uvidíme, bratři a sestry.  Dnes v našem oddíle se ale více podíváme na lidskou odpovědnost a lidský hřích, který ji provází a v podstatě i vždy poráží.

Elímelek byl povolán jako muž a otec k zodpovědnosti za celou svou rodinu. A selhal, to už jsme si řekli.  Jeho selhání ale nekončí s jeho smrtí.  Příklady táhnou, i ty špatné a v rodině ve vztahu rodič potomek dvojnásobně.  Pád rodiny Elímeleka tedy pokračuje a hřích i smrt mají žně! Jeho žena a jeho synové zůstávají sami a příběh pokračuje.

Synové se oženili s Moábkami. Jedna se jmenovala Orpa, druhá Rút. Sídlili tam asi deset let. Rút 1, 4

Na chvíli to vypadá, že smrt Elímeleka byla jediným negativním důsledkem odchodu ze země zaslíbené pro něj a jeho rodinu. Ale není tomu tak, jsou zde další negativní důsledky. Tím prvním je to, že synové Elímeleka se žení s Moábkami, tedy s pohanskými ženami. Někteří vykladači to nemají za problém, když argumentují tak, že Dt 7, 1–4 platí jen v zaslíbené zemi, a ne za jejími hranicemi, když tam Izraelci sídlili. Ale myslím, že se mýlí.

• Deuteronomium 7:1 Až tě Hospodin, tvůj Bůh, uvede do země, kterou přicházíš obsadit, zažene před tebou početné pronárody, Chetejce, Girgašejce, Emorejce, Kenaance, Perizejce, Chivejce a Jebúsejce, sedm pronárodů početnějších a zdatnějších než ty. 2 Hospodin, tvůj Bůh, ti je předá, abys je pobil. Vyhubíš je jako klaté, neuzavřeš s nimi smlouvu a nesmiluješ se nad nimi, 3 nespřízníš se s nimi, svou dceru neprovdáš za syna někoho z nich ani jeho dceru nevezmeš pro svého syna. 4 To by odvrátilo tvého syna ode mne, takže by sloužili jiným bohům. Hospodin by proti vám vzplanul hněvem a rychle by tě vyhladil.

V kontextu našeho listu vidíme důsledky Elímelekova selhání, protože on odešel s celou svou rodinou ze země zaslíbené, a tak se vzdal Božích zaslíbení, Boží ochrany a celého svého podílu ve společenství Božího lidu staré smlouvy. Pohrdl naprosto vším. V podstatě učinil dobrovolně a ze své vůle to, co bylo trestem za hřích provinilcům z řad Židů. Vyobcoval sám sebe a dobrovolně. To je jeho vážný hřích, kterým dal špatný příklad svým synům. A oni v něm pokročili ještě o krok dále.  Oženili se s moábskými ženami a chvíli to vypadalo, že vše bude dobré. Jenže nebylo.

Ve verši čtyři čteme, že tam takto žili asi deset let. Ale potom přichází verš pátý.

• Rút 1:5 Oba, Machlón i Kiljón, rovněž zemřeli, a tak ta žena zůstala sama, bez dětí i bez muže.

Právě v tom vidíme velikou zodpovědnost člověka, ale také jeho neschopnost vzepřít se síle hříchu. Vidíme, jak veliký dopad má náš hřích na nás i na naše okolí, naše rodiny a blízké. Je smrtící. O to více musíme děkovat Bohu za Jeho Syna Ježíše Krista. O to více se máme radovat nad tím, že Bůh má vše pevně v rukou, jak vidíme v Písmu a uvidíme i dále v knize Rút. A že jedná podle Svého svrchovaného a nezměnitelného rozhodnutí.

Mýlíme-li se ve svrchovanosti Boží v otázkách záchrany a spásy člověka, potom nebude spasen nikdo! My však nemusíme zůstat v nejistotě, slyšíme apoštola Pavla, jak truchlí sám nad sebou, ale raduje se z Boha v Kristu!

• Římanům 7:21-25 Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy.  Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho! - A tak tentýž já sloužím svou myslí zákonu Božímu, ale svým jednáním zákonu hříchu.

V Bohu je záchrana, ne v člověku! V Božím plánu je spása, ne v našem, ne v Elímelekově! Jeho plán ho dovedl ke smrti, a s ním i jeho dva syny.  Je to tragické, ale je to přesně o nás. Pokud budeme důvěřovat sobě a ne Bohu, pokud budeme žít podle své vůle, není záchrany.

• Římanům 8:5-6 Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní.  Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj.

Smutný byl konec Elímeleka, muže s nádherným jménem, které znamená „Můj Bůh je král“. Smutný je konec jeho dvou synů, protože Elímelek se neřídil podle svého jména. Bůh pro něho nebyl skutečným Králem, jehož vůli je třeba hledat, poznávat a plnit. Místo Boží vinice pole Moábská. A co my drazí sourozenci v Kristu, co naše Moábská pole? Co hlad naší duše, který nás má vést k Pánu? Kde ho zaháníme? Kam odcházíme se sytit? Chtěl bych zde před Bohem a vámi vyznat, že je velmi mnoho Moábských polí v mém životě. Bůh mne usvědčil, když mne uvrhl do zármutku skrze tento text. Poznal jsem, že mám být pravým Elímelekem, ctít svého Krále a Jeho královský zákon, ale nejsem.

Pojdme však zpátky k našemu textu a ke zbytku Elímelekovi rodiny. Zůstává zde v samotě a prázdnotě.

c) Prázdnota a nicota Noemina života

 V pátém verši první kapitoly Růt čteme velmi vážná a smutná slova.

Oba, Machlón i Kiljón, rovněž zemřeli, a tak ta žena zůstala sama, bez dětí i bez muže.

Noemi zůstává sama bez muže a dvou synů. Vše, co jí po nich zbylo, jsou dvě snachy, dcery z pohanských národů, ctitelky pohanských model. Bohužel milovaní, s námi to není jiné, pokud se sytíme na Moábských, tedy pohanských polích. Čím sytíme svá srdce, to v nich budeme mít, a to nám zůstane. Z toho budeme stavět. To budeme žít. Pohanská pole, pohanský chléb, pohanský život. Naštěstí Bůh je nanejvýše milosrdný a slitovný. Kristus je naplněním zákona a my jsme Jeho ovce.  Pomoc těm, kdo jsou Kristovi, je vždy po ruce a vždy blízko. Je to Bůh Otec, který poslal svého Syna, aby nezahynul nikdo, kdo v Něj doufá.

• Římanům 10:9-11 Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, neboť Písmo praví: `Kdo v něho věří, nebude zahanben. ´

Noemi zůstala sama. Její muž zemřel, také oba její synové zemřeli. Kdo ví, co je zůstat v tehdejší společnosti bez muže, ten chápe, že i Noemi v podstatě jako by zemřela. Zemřel její muž, v tom případě měl nejstarší syn převzít odpovědnost za matku, ale ten umírá a mladší rovněž tak. Noemi je jako mrtvá, bez zastánce a živitele, bez potomků a bez naděje ve světě. Její život je naplněn nicotou a samotou, je prázdný.

Noemi je na dně propasti. Neví a nedokáže se postarat o sebe, ani o své snachy. Její stav se jí zdá beznadějný, ale neví, co my již dnes víme. Před stvořením světa Bůh již vše naplánoval a rozhodl. Noemi se dostane nové naděje. Ne lidské od Elímeleka, která se nenaplní a hyne, ale Boží od Boha, která nezklame. Bůh je připraven a bude S Noemi podivuhodně jednat.  Pomoc je blízko. Ani my se nemusíme bát, když se nám zdá, že jsme bez naděje, uprostřed temnoty ve světě. Amen!

MODLITBA