Znamení smlouvy (Gn 17,1-27)
Bůh znovu promlouvá
Dvacet čtyři let jsou Abram se Sárají v zaslíbené zemi a čím dál tím více je stále jasnější, že se žádným přirozeným způsobem nedočkají vlastního potomka. Pokud se jim nějaké dítě narodí, tak to nebude dílo lidské, věc těla, ale cele dílo Boží, dílo Boží milosti a moci.

Bůh je naprosto svrchovaný a vedle toho nám Boží slovo jasně ukazuje, že člověk je plně zodpovědný Bohu. Zodpovědností člověka je poslouchat Boha a podřizovat se Mu. Správné porozumění Boží svrchovanosti je základem opravdové poslušnosti.
V patnácté kapitole Abram odháněl dravé nečisté ptáky, kteří chtěli znesvětit svatou oběť, která byla obětována, poskvrnit smlouvu, která byla s Abramem uzavřena. Ale ten největší nepřítel číhal uvnitř!
Bůh sám opět Abrama ujišťuje o své přízni, ospravedlňuje ho z milosti na základě víry a uzavírá s ním smlouvu stvrzenou krví.
Abram prokazuje silnou a odvážnou víru, která je ochotná podstoupit zápas za svého bratra. Ale uvidíme také velmi pokornou víru Abrama, když uctívá Hospodina a odmítá pokušení od svévolníků. Abram je praotec víry a my jsme jeho potomci.
Poté, co Abram zradil všechno, co mu bylo drahé, tak činil pokání, vrátil se zpátky k Božímu oltáři, který postavil a vzýval Hospodina. Nyní je před ním další krok víry, další zkouška, která má prověřit, zda se něco naučil.
Zkoušky se nevyhýbají nikomu a nevyhnuly se ani Abramovi. Byl přítelem Božím, byl požehnaný nad jiné, dostal zaslíbení jako nikdo jiný a přesto v jeho životě vidíme celou řadu bojů, těžkostí a zkoušek.