Milost je větší III. (Ř 5,18-21)
V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. (1 Janův 4:10)
Pavel Borovanský, Ústí nad Labem, 3. listopadu 2019
Pavel Borovanský, Ústí nad Labem, 3. listopadu 2019
Hřích má pocit, že když roste, tak vítězí. Ale mýlí se a kříž Krista to prokázal. První Adamův hřích má strašlivou moc. Uvrhl do zkázy celé lidstvo i tvorstvo. Nejhorším hříchem všech dob, který měl kořeny v Adamově hříchu a byl jeho vyvrcholením, ovocem však bylo ukřižování Božího Syna. To je nestrašlivější věc, co kdy byla učiněna! Boží spravedlnost a Boží láska vzkřísila však Krista z mrtvých. Smrt Ho neudržela ve své moci, protože On hříchu neučinil. Ta samá moc přináší Božím dětem milost a čím větší je provinění Božích dětí ve starém životě, tím mocnější je milost v jejich novém životě. Hřích je odsouzen od počátku a navždy k porážce i když dosáhl své nejvyšší mety, ukřižování Božího Syna. Proto Pavel říká.
Jan Suchý, Ústí nad Labem, 27. října 2019
Před Ježíšovým zatčením bylo z úst Petra slyšet jen vychloubání a bylo znát vysoké mínění, které měl o sobě. Nyní se Petr zarmoutil. Nyní je to jiný Petr! Je to člověk, který poznal, že není schopen milovat Boha celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou (Dt 6:5). A kdo to dokáže? Znovu a znovu Písmo svědčí, že to nedokázal kromě Ježíše z lidí nikdo od Adama až po dnes. Není ani jeden, kdo by miloval Boha celým srdcem! Díky Bohu za to bolestivé poznání, ke kterému Petra dovedl. Ten zármutek, který jej nyní zahrnul, je totiž Boží dar, neboť způsobil v Petrovu nitru pokání! Petr hořce zaplakal sám nad sebou. Nemohl jinak, než padnout před Bohem na kolena a vyznat svoji nedostatečnost, svou bídu, svou hříšnost, své pyšné srdce. Nemohl jinak než vztáhnout prázdné ruce k všemohoucímu Bohu s prosbou o pomoc! Bůh je láska. Nikoho, kdo k Němu takto volá, On nevyžene.
Křesťanské manželství není o uspokojení potřeb a tužeb jednotlivce, ale je o vyvýšení a oslavení Pána Ježíše Krista. Je o posvěcení a růstu ve svatosti, o službě druhým a zapírání sebe sama.
Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 20. října 2019
Pokoj vám a milost, milovaní svatí, milí přátelé a hosté. Po delší pauze pokračujeme ve výkladu páté kapitoly listu Efezským. Máme před sebou další verš z páté kapitoly, který patří ke zdánlivě velmi komplikovaným textům. Budeme se zabývat samotným dvacátým šestým veršem, ale po lepší pochopení kontextu přečteme celou druhou polovinu páté kapitoly. Ef 5,17-33
(Koloským 2:2)
On sám jim dal rybu a chléb, které připravil, zatímco oni byli na jezeře. Ježíš, ten vzkříšený Pán a Mistr, sám připravuje pokrm pro své učedníky a plní jejich síť úlovkem nade všechna očekávání. Jestli se učedníci chtěli znovu vrátit ke dřívějšímu způsobu života, jako by se v jejich životě za ty tři a půl roku nic nestalo, pak je to fatální chyba. Byl by to ten největší omyl! Proto nyní na břehu jezera z Pánových úst zní: Pojďte jíst! Přicházej každý den k Ježíši, milý křesťane, aby ses u něj sytil. Začni svůj den u Ježíše v důvěrném rozhovoru s Ním, poznávej jej a jeho vůli v Písmu. A uvidíš, jak tvé sítě budou plné ryb!
Jan Suchý, Ústí nad Labem, 6. října 2019
Pokoj vám bratři a sestry v Pánu Ježíši Kristu!