Pavel Borovanský

O láskyplném jednání! (Zj 2,12-23)

Bůh zná naše hříšné sklony, všechny a lépe než kdokoli jiný. Ale vždy, když nás kárá, mluví o konkrétním selhání, chybě, či provinění. Zde jsi chyboval, zde jsi selhal a selháváš, zde jsi hřešil tímto konkrétním způsobem a není to poprvé! Osobní invektivy a narážky Bůh vynechává. Vždy ukáže na konkrétní chybu, či provinění a osvětlí ho velmi jasně!

Proto bychom se měli i my varovat osobních útoků, narážek a poukazování na podle nás špatné charakterové vlastnosti. To je špatná, tělesná a hříšná cesta. To je snižování našeho bratra, za kterého tekla Kristova krev. Před tím nás Jakub důrazně varuje ve čtvrté kapitole svého listu.

Text kázání

Je-li možno povzbudit v Kristu, je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství Ducha, je-li jaký soucit a slitování: dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení, v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.

Filipským 2:1-8

Středem našich životů jsme byli my sami. Znali jsme především jen naše potřeby a vždy jsme je stavěli na první místo. Byli jsme malé černé díry, které pohlcovali vše kolem sebe. I naše vztahy byly založeny na zákonu něco za něco, a ne na obětující se lásce. I ty nejlepší, nejužší a nejintimnější. Nyní už nepohlcujeme, ale jsme povolání k tomu, abychom sytili ne sebe, ale své okolí. A to chlebem evangelia a proudy živé vody.

Text kázání

Velice jsem se zaradoval, když jsem mezi tvými dětmi našel takové, které žijí v pravdě, jak jsme dostali přikázání od Otce. A nyní tě prosím, paní, ne že bych ti psal nové přikázání, ale připomínám to, které máme od počátku: abychom milovali jedni druhé. A to je láska: žít podle Božích přikázání; to je to přikázání, o kterém jste od počátku slyšeli, že máte podle ní žít.
2. Janův 1:4-6

Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.

Efezským 2:9

Boží láska musí mít v moci každou oblast našich životů. Mysl, jednání, a nakonec i obecenství. Odmítáte v mysli to staré hříšné a chráníte svou mysl před tím? Sytíte svou mysl Bohem a Jeho slovem, tím psaným i tím, které se stalo tělem? Sytíte se Kristem? Pokud ano, potom ani nemůžete stát na cestě hříchu a nemůžete být nikde jinde, než v plném a těsném obecenství s Bohem Kristem a se svatými, s církví. Jestli to tak není, je něco v našich životech špatně!

Text kázání

Všem pak řekl: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne. (Lukáš 9:23)

Jsme opět u toho, že naše láska a náš postoj k Bohu je velmi vidět na našem postoji k církvi a k sourozencům v Kristu. A pokud jsme neteční k církvi a nenaplňujeme potřeby druhých. Pokud s druhými nejednáme dobře a v lásce, ale ve sporech a svárech, je jedno, z jakého to je důvodu. Je jedno jak a kolikrát sem byl druhými zraněn, nebo ponížen. Je jedno, zda jsem povahově takový, nebo makový. Zda jsem bázlivý a citlivý, nebo nerudný samotář, zalezlý ve svém doupěti. Je to prostě špatně. A ukazuje to na nedostatek lásky k Bohu v mém srdci. Ukazuje to, že ta Boží láska ve mně je něčím možná potlačená, ubitá. Strachem, hořkostí, neodpuštěním, zraněním, které může být opakované. Ale to není omluva bratři a sestry. My jsme prostě odpovědní za svá nová srdce před Bohem, máme je chránit!

Text kázání